Marcela-Matějková-story

4 * Kampaň

Život v cukrovaru v Cerekvici se mi dnes jeví v idylickém světle. Máma stejně jako všechny ostatní maminky našich kamarádek pracovala jen v kampani, která trvala od konce října do Vánoc. Z výdělku za kampaň si naši každý rok koupili nějaké vybavení do bytu, vzpomínám si například na gramofon a rádio. Zahájení kampaně, to znamená roztočení strojů v továrně, bylo slavnostní a my, cukrovarské děti, jsme směly být dlouho do večera venku. Od dalšího dne již přijížděli zemědělci s vozy plnými řepy, taženými většinou koňmi, nebo kravami. Nákladní auta byla naprostou výjimkou. Před okny naší kuchyně byla velká váha, na kterou se vešel celý vůz s řepou, ovšem bez potahu. Koně a krávy nám při vážení koukali do okna. Venku na dvoře bylo plno bláta a špíny a my děti jsme mezi tím vším pobíhaly a hrály si, kde se nám zachtělo. Ve vápence celou kampaň hořel oheň a táta nám vyprávěl o čertech, kteří tam žijí. V jeho podání to ale nebyli zlí čerti, ale legrační bytosti patřící k cukrovaru.

Nás děti v kampani většinou nikdo nehlídal, protože na něco takového nebyl čas. Na kampaň k nám sice jezdila ze Všenor babi, ale ta pracovala na kostkárně na směny, stejně jako máma v laboratoři. Táta byl v kampani v továrně téměř pořád, ve dne i v noci, bez ohledu na pracovní dobu. Jenom občas si zašel domů na dvě, tři hodinky zdřímnout a zase se vracel dohlížet na výrobní proces.

Pamatuji se, že my s Dandou jsme si kdykoliv zašly do továrny, kde jsme kolem velkých, otáčejících se kol strojů vyšly po železných příkrých schůdcích nahoru do laboratoře, nebo za babi na kostkárnu. Táta, jako chemik a potom jako hlavní inženýr, měl kancelář také tam nahoře, ale byl v kampani moc zaneprázdněný, za ním jsme si jít netroufaly. Ve všech prostorách továrny byla cítit zvláštní nasládlá vůně cukerných řízků a melasy. Kolem hlučících strojů se pohybovali dělníci, ale pobíhající děti jim tam nikterak nevadily. Jen jednou nastalo velké rozčílení a to, když jsme venku na dvoře zevlovali kolem běžícího pásového transportéru s řepou a já jsem se najednou ocitla na pásu, který mě táhl směrem nahoru. Dělníci museli transportér narychlo zastavit a mne stáhnout dolů. Svoji botu, která ale mezitím už spadla z výšky na haldu řepy,  jsem už nikdy nenašla.

Jednu kampaň máma při nočních směnách v laboratoři ušila pro mojí panenku Marušku a pro Dandinu Aničku nádhernou sadu oblečení, které nám potom k naší velké radosti přinesl Ježíšek. Obzvláště povedené byly šedivé hubertusky s kapucí. S panenkami jsme si v Cerekvici hrály s Dandou hodně. Kromě zmíněné Marušky a Aničky jsme obě ještě měly trochu menší panenky, které se obě jmenovaly Hanky. Ovšem Maruška, Anička, ani obě Hanky nebyly mrkačky. Mrkací panna byla tenkrát ještě velký luxus, Danda dostala mrkačku až později v Chrudimi, ta se jmenovala Zuzanka a po ní pak byla pojmenována naše nejmladší sestra Zuzka.

            Naši rodiče byli v kampani plně pracovně vytíženi a všechno ostatní šlo pro ně stranou. S tím mám spojený pro mě velice traumatizující zážitek. Dostala jsem těžkou angínu a pan doktor Kopecký, který jezdil za pacienty do cukrovaru z Morašic, rozhodl, že musím být hospitalizována v nemocnici v Litomyšli. To se také stalo. Když jsem se uzdravila, dali z nemocnice k nám domů zprávu, aby si pro mě dopoledne někdo přijel. Už ráno mě sestry vykázaly z postele a čistě ji povlékly pro další pacientku. Já jsem ale až do večera seděla v nemocničním pokoji na židli a neuměla jsem na dotazy lékařů, sester a spolupacientek odpovědět, kdy a zda vůbec si pro mne někdo přijede. Máma nakonec přijela až pozdě večer a mě ubrečenou odvezla domů.

            Jinak ale máma našim dětským onemocněním věnovala velkou pozornost a léčila nás starými osvědčenými metodami. Leželi jsme v posteli, pod flanelovým pyžamem jsme museli mít  ještě teplou spodní košilku, tři dny po odeznění teplot jsme nesměli vyjít ven a co jsme nesnášeli nejvíce, to bylo přikrytí i s hlavou a pocení pod dvěma peřinami. Musím ale říci, že tato léčba byla účinná, když vezmeme v úvahu, že pro běžné pacienty teprve začínal být k dispozici penicilin. Pamatuji se, jak jsem ho prvně užívala při jednom ze svých častých onemocněních angínou. Lék tenkrát nebyl v podobě dražé jako dnes, ale ve formě relativně velkých oplatkových pouzder, uvnitř s penicilinovou drtí. Samozřejmě, že celé pouzdro jsem nebyla schopna spolknout, takže oplatka se mi na jazyku rozpustila a nesnesitelně hořký penicilin mi zaplavil ústa. A užívalo se to pravidelně každé čtyři hodiny ve dne i v noci! Teprve čtvrtý den bez teplot s námi chodila máma na chvilku ven, v paměti mi utkvěla jedna z takových prvních procházek po nemoci za slunečného mrazivého dne, kdy s mámou jsme si prohlížely rampouchy na budovách  cukrovaru.