Marcela-Matějková-story

10 * Chrudim    

            Na jaře roku 1959 se naše, tenkrát teprve pětičlenná rodina, přestěhovala do Chrudimi. Táta dostal od podnikového ředitelství Východočeských cukrovarů přidělený byt v bývalém cukrovarském dvoře, v prvním patře pěkného šedivého domu. Náš byt kromě kuchyně, tří velkých pokojů, koupelny a WC, měl ještě za kuchyní malý pokojík pro služku – chyběla jen ta služka. Při prvním vstupu do bytu na mě příjemně zapůsobila vůně čistoty a novosti nedávno natřených dveří a oken. V kuchyni se krásně vyjímal žlutý sektorový nábytek, který máma před přestěhováním nechala u cerekvického cukrovarského truhláře vyrobit ze starého kuchyňského nábytku, zděděného po prababičce Holubové. Prostorný obývák naši zařídili černou starožitnou jídelnou, kterou nám babi nechala do Chrudimi přestěhovat ze Všenor. Dětský pokoj nás děti hned nadchl, protože jeho stěny dal táta pomalovat barevnými zvířátky a to se nám samozřejmě líbilo.

            Na dětský pokoj mám příjemnou vzpomínku z doby mého marodění s angínou, kdy venku byla zima, sněžilo a já jsem si v posteli dlouho do noci četla knížku Čumil a Chytrouš. Příběh o dvou psích rivalech, z nichž se nakonec stali věrní kamarádi, mě okouzlil. Byla to knížka ještě z tátova dětství a dodneška na ni ráda vzpomínám. Bohužel, zůstala asi pohřbena někde v naší chalupě v Josefodole na půdě, kam naši přesunuli při stěhování z Ústí nad Labem do Prahy vše nepotřebné.

            V prvním patře našeho chrudimského domu byl ještě jeden úplně stejný byt, ve kterém bydleli Fáberovi, v době našeho přistěhování vlastně jen paní Fáberová s asi třináctiletou dcerou Helenou. Syn Vilík byl lékařem, myslím že v Hradci Králové a dcera Olinka magistrou farmacie v Brně. Pan inženýr Fábera byl služebně jako cukrovarský expert již několik let na Ceylonu (nyní Srí Lanka). Paní Fáberová byla starší, ale velice příjemná a distingovaná, v pravém slova smyslu dáma. Pod námi v přízemí bydlely další dvě rodiny, Beranovi a na jméno obyvatel druhého bytu se již nepamatuji, brzy se odstěhovali a byt po nich dostali naši bývalí známí z Cerekvice, Tmějovi.

Beranovi měli dvě dcery. Starší Maruna byla hezká, ale afektovaná holka, o které se říkalo, že to nemá v hlavě v pořádku. Neustále mluvila o tom, že bude slavnou herečkou. Ani nevím, jestli někde pracovala, ale nejspíš ji po absolvování základní školy živili rodiče. Mladší, asi jedenáctiletá Jarka byla fajn a brzy jsme se s ní s Dandou skamarádily.

V suterénu byly ještě dvě garsoniéry, v jedné z nich, bohužel, bydlela slečna Jarmila, neboli v žargonu naší mámy „frcna“, se kterou táta začal chodit ještě v době, kdy jsme bydleli v Cerekvici. Jak se dalo očekávat, přítomnost slečny Jarmily v domě nebyla právě šťastnou okolností a ovlivnila nepříznivě náš rodinný život v Chrudimi.