Marcela-Matějková-story

Do Ústí nad Labem naše šestičlenná rodina přesídlila z Chrudimi v listopadu 1960. Stěhovací vůz, vymalování i úklid našeho nového bydliště zajistil bezplatně cukrovar, tak jak to bylo tenkrát zvykem. Čtyřpokojový byt, kam jsme v pochmurném listopadovém dni dorazili i se vším zařízením, zabíral celé zvýšené přízemí činžovní vily v Čajkovského ulici.

Tato ulice, souběžná s ulicí Pražskou, musela být před válkou moc pěkná. Po jedné její straně vede železniční trať směrem na Prahu, druhá strana je lemována rozlehlými zahradami s velkými vilami v německém měšťanském stylu. Jedna z nich patřila původně prý rodině průmyslníka Schichta. Pokud by dnes už někomu jeho jméno nic neříkalo, stačí připomenout mýdlo s jelenem. O něm snad každý slyšel, ať už od maminky nebo třeba od babičky. Továrně, která v Ústí na Střekově tohle oblíbené mýdlo vyráběla, se neřeklo jinak, než Schichtovka a to ani za komunistů, kteří ji přejmenovali na Severočeské tukové závody,.

V době našeho přestěhování do Ústí měla Čajkovského ulice už zjevně své lepší časy za sebou. Stejně jako celá severočeská metropole, citelně zdevastovaná bombardováním v roce 1945 a bezohlednými zásahy v obdobích následujících. Všechny vily v naší ulici, včetně té naší, byly otlučené, omítka z nich opadávala ve velkých kusech, jakou barvu původně měla, nebylo možno odhalit. Vyslovit se v tom smyslu, že zahrady táhnoucí se vysoko do kopců byly zanedbané, by bylo hodně slabé vyjádření. Vily ani zahrady na počátku šedesátých let, kdy jsme se do Ústí nastěhovali, už dávno nikomu nepatřily. Tedy lépe řečeno, patřily všemu lidu; a podle toho taky vypadaly.

Na rozdíl od omšelého vzhledu našeho domu zvenku, byty v něm byly pěkné. Náš byt byl v přízemí, v prvním patře bydleli Mizerovi a ve druhém, pod půdou, Hroudovi.

Manžele Mizerovi jsem měla ráda, paní Mizerová byla Němka, ale mluvila dobře česky, jen se slabým přízvukem. Jejich syn Láďa byl asi tak starý jako naše Danda a dost spolu kamarádili. Když si Danda nechala ustřihnout svůj dlouhý cop, přinesla si ho domů na památku; hned druhý den jí ho Láďa sebral, honičku po zahradě Danda prohrála a cop zůstal v Láďově vlastnictví. Kde je copu dneska konec!  

Obě Láďovy sestry, Irenu a Alenu jsme s Dandou obdivovaly, protože se  pěkně oblékaly. Starší Irena do našeho domu jen docházela; byla vdaná a možná už tenkrát měla i malé děti. Alena v době našeho přistěhování do Ústí absolvovala taneční hodiny. Šaty měla nádherné, moc jí to slušelo. Bohužel měla úplně jinou postavu než já. Když jsem šaty po ní za několik let zdědila, moc dobře jsem se v nich v tanečních necítila. Protesty mi ovšem nebyly nic platné, nové šaty mi máma pořídit odmítla s tím, že na ně nejsou v rodinném rozpočtu peníze.

Nesmím zapomenout - k rodině Mizerů patřil taky přátelský a celou naší rodinou oblíbený vlčák Rek; obýval boudu a dostatečný výběh po straně našeho domu a každého z nás nadšeně při příchodu vítal.    

Na rozdíl od Mizerů, o jejichž dalších osudech už dávno nikdo z naší rodiny nemá povědomost, Hroudovi se nám dodnes ze zřetele neztratili. Pan Hrouda, tenkrát mistr v chemičce, byl nadmíru ironický, mnohdy až jízlivý člověk Jeho manželka, učitelka na prvním stupni základní školy, musela často jeho nejapné vystupování vůči sousedům rovnat. Na druhou stranu byl „mistr Hrouda“ – jak se o něm náš táta vyjadřoval – člověk v jádru hodný. Když mi na gymnasiu nešla deskriptiva, domácí úkoly za mne mistr Hrouda pravidelně rýsoval. 

V době našeho nastěhování do domu, měli Hroudovi dvě fajn děti, Stáňu a Petra. Obě tyhle děti byly dobře vychované, výborně se učily. Později se narodil ještě Pavlíček; o toho se ovšem staral už hlavně mistr Hrouda. Paní Hroudová nechtěla potřetí zůstat doma na mateřské, její manžel si tedy změnil směny a většinu péče o poslední dítě zvládal v pohodě sám.

Rodina Hroudova se po několika letech přestěhovala do Prahy na Prosek, kde paní Hroudová žije se svým rozvedeným synem Pavlem dodnes. Její manžel bohužel před několika lety zemřel. Stáňa je vdaná v Praze, Petr žije někde v Jeseníkách. Jak je to možné, že mám tak přesné informace? Pavel Hrouda, ten kdysi malý rozmazlený Pavlíček, se teď v dospělosti stal blízkým přítelem mojí sestry Zuzky a jejích synů. Takže paní Hroudovou občas vidím, naposledy na jednom z mikulášských sezení u Zuzky na Pankráci.

Jak už jsem se zmínila, náš byt byl čtyřpokojový a opravdu pěkný, asi nejhezčí z našich cukrovarských bytů. Všechny místnosti včetně kuchyně byly prostorné a dostatečně prosvětlené mnoha vysokými okny. Často jsem si představovala společenský život, který kdysi asi v našem bytě panoval.

Mezi obrovským obývacím a menším dětským pokojem byly dvoukřídlé prosklené dveře; když se tyhle dveře otevřely, vytvořil se úžasný prostor, kde se dalo třeba i tancovat. Za našeho života v ústecké Čajkovského ulici, se v našem bytě tancovalo jen jednou a to o mé svatbě. Dveře mezi pokoji se ale otvíraly i o Vánocích, kdy táta zatápěl koksem v amerických kamnech se slídovými okénky. Vytopily se tak pohodlně obě místnosti a já na ústecké Vánoce, kdy k nám jezdila i bába a děda z Mokropes moc ráda vzpomínám.

Po Vánocích  ovšem americká kamna vyhasla, koks došel a topilo se pak po zbytek zimy už jen v kuchyni, kde probíhal život celé naší rodiny, rozšířené v zimních měsících o bábu, která k nám pravidelně jezdila v zimě na kampaň. Tahle její brigáda trvala až do jara, k velké radosti nás dětí. Bába spala v kuchyni pod oknem na gauči a večer, když unavená z práce na něj uléhala, pravidelně s ulehčením vyslovovala větu: „Postel, nejlepší kus nábytku.“ A já tohle rčení ráda užívám dodnes, stejně jako dědovo „to bude asi šípr“, které vždycky říkal při rozbalování vánočních dárků, ať už nakonec vybalil cokoliv, třeba kožešinové bačkory.

Zimní měsíce, kdy jsme do vymrzlých pokojů chodili jen spát, skončily po několika letech, poté co máma prosadila, aby táta požádal cukrovar o zavedení ústředního topení. Cukrovar žádost vyřídil kladně, do kuchyně nám byl nainstalován kotel na uhlí a od něj teplovodní vedení po bytě. Vůbec nám tehdy nevadilo, že robustní roury a kohouty našeho ústředního topení připomínají rozvody továrenského provozu. Konečně se náš krásný byt dal plně využívat i v zimě. S jedinou výjimkou a tou byl takzvaný „čtvrtý pokoj“, neboli „čtvrťák“. Do něj naši nenechali topení zavést, protože byl naší rodinou využíván jen jako skladiště. Máma totiž za své manželství nashromáždila obrovské množství nepotřebných krámů, s kterými se odmítla rozloučit. A tak šup s nimi do čtvrťáku, kde kromě starých skříní, rozbitých židlí a zahradních lehátek, byly veliké papírové pytle, napěchované starým oblečením a botami. Že se tyhle zbytečnosti už nikdy nepoužily, nemusím snad zdůrazňovat. Když se ovšem naši stěhovali z Ústí do Prahy, stěhovalo se vše i ze čtvrtého pokoje sebou. Něco z těch skvostů vyhodit, to by naše máma nikdy nepřipustila.  

Byla to velká škoda, tenhle prostor využívat jen jako skladiště. Místnost to byla pěkná, s velkým oknem a prosklenými dveřmi do zahrady. K vile patřila obrovská zahrada, společná pro všechny tři byty – jednalo se vlastně o rozlehlý sad s hrušněmi. K našemu bytu mimo to náležela  ještě menší oplocená zahrádka, do které se chodilo dveřmi ze čtvrtého pokoje. Na zahrádce kromě velké skalky (její pletí jsem z duše nenáviděla) a trávníku, byly rozrostlé keře plnokvětých bílých, fialových a růžových šeříků, pod nimiž jsme od jara do podzimu večeřeli. Kromě vzpomínek na pletí skalky, jsou mé pocity vážící se k naší zahrádce veskrze nostalgické. Tak třeba:

Máma v bílé zástěrce, na hlavě tenkrát módní vysoce natupírovaný drdol, opatrně nese ke stolu pod kvetoucí šeříky pekáč s upečenou kachnou, za ní Danda s mašlí v copu drží oběma rukama hrnec s kouřícími bramborami. Bratr Martin slaví totiž narozeniny.

Jindy táta leží na v lehátku, na očích tmavé brýle a čte detektivku, kterou jsem si přinesla z knihovny a táta mi ji, tak jak měl ve zvyku, hned sebral. Mám na něj proto vztek a koukám mu přes rameno, kolik mu toho ještě zbývá dočíst.

Opět je jaro, máma zahradnickými nůžkami stříhá dlouhé stonky kvetoucího šeříku a vytváří pro maminku mé kamarádky Libuše Máchové velikánskou kytici. Paní Máchová totiž šeřík miluje, jejich rodina ale bydlí v paneláku bez sebemenší zahrádky kolem. Každoročně na jaře jí proto Libuše přináší pugét od nás.

V jednom horkém letním dni přijala pozvání ředitelka dětského domova, kde máma pracuje jako hospodářka. Ředitelka je dáma velice sympatická a večeře na naší zahrádce probíhá v srdečném duchu. Dospělí jsou už u kávy, my děti pijeme vodu se šťávou. Táta vypráví jeden z oblíbených protikomunistických vtipů. Korpulentní paní, nebo spíš soudružka? ředitelka se směje, až se zajíká; zahradní židle pod ní se najednou rozpadá na jednotlivá prkénka. Paní ředitelka to bere sportovně, vstane ze země, zasedne na jinou židli, zatáhne ze zapálené cigarety a zábava nerušeně plyne dál...

Nedávno vzala Zuzka mámu z Prahy autem na výlet do Ústí. Šly se taky podívat do Čajkovského ulice. Před domem natrefily na mladého muže, shodou okolností nynějšího obyvatele našeho někdejšího bytu. Slovo dalo slovo, mámě totiž stejně každý vždycky vyklopí všechno, co ji zajímá. Mladík si byt koupil do osobního vlastnictví, o tom, že patřil kdysi cukrovaru, neměl ponětí, jména dřívějších nájemníků z našich dob mu nic neříkala.

Nakonec příjemný mladík pozval mámu a Zuzku dovnitř, podívat se, jak si to v bytě s přítelkyní zařídili. Máma mi o tom nadšeně vyprávěla a rozplývala se, jak  to tam mají krásné, nově zařízené, všechno úplně jiné, než za nás. 

„A představ si, Marcelko, ve čtvťáku mají kuchyň, prý aby nemuseli nosit jídlo na zahradu přes celý byt. To je ale výborný nápad. Co já jsem se s tím jídlem natahala!“

Poznámku o zbytečnosti střádání starého haraburdí, kterému naše máma holduje dosud, jsem si raději nechala pro sebe...