Jdi na obsah Jdi na menu
 


23 * Módní trendy zlatých šedesátých

28. 2. 2009

Když jsme se přistěhovali do Ústí nad Labem, bylo mi ještě jakékoliv úsilí o vylepšení vlastního vzhledu naprosto cizí. Je až s podivem, jak se doba do dnešních časů změnila. Mně tenkrát na počátku šedesátých let bylo jedenáct, vlastní krása mě nezajímala a nikterak jsem se nesnažila stát se půvabnější. Mé vnučce Nele je dnes pět, ale už nejméně rok pracuje na svém image budoucí modelky. Původně se sice rozhodovala mezi profesí modelky a herečky, ale nakonec rezolutně prohlásila: „Nejdřív budu modelkou, teprve až zestárnu, stanu se herečkou.“ Největším trestem pro Nelu je, když se nemůže ve školce natřásat v nové sukýnce, s řetízkem na krku a se spoustou sponek ve vlasech. To se stává tehdy, když doma zlobí a je jí to zakázáno. Nebo když počasí sukýnce nepřeje. „Dělejte si se mnou co chcete, já jsem pro krásu,“ krátkým dupnutím zakončí své oblíbené rčení naše vnučka.

Se mnou tomu bylo jinak, „pro krásu“ jsem začala být daleko později. Pokud si vzpomínám, tak v šesté třídě jsem věčně tahala jakési beztvaré kalhoty a k tomu nějaké to triko; jak to k sobě ladilo, bylo pro mne nezajímavé.

Na přání táty jsme obě se sestrou Dandou  v té době nosily dlouhé vlasy, které nám máma ráno splétala do copů. Danda měla vlasy husté a vlnité, takže její copy vzbuzovaly všeobecné nadšení. Moje copy z jemných vlasů byly tenké a ničím pozoruhodné, alespoň jak jsem mohla z reakce okolí soudit.

Nijak jsem své copy neřešila, zvrat nastal teprve poté, kdy k nám jednoho jarního dne neočekávaně zavítala bába. Stýskalo se jí, sedla tedy ve Všenorech na vlak a kde se vzala, tu se vzala, k obrovské radosti nás dětí zvonila u našich dveří. Já jsem zrovna přišla ze školy, na sobě zmiňované kalhoty a neforemné triko. Nejspíš po někom zděděné, jak bylo v naší rodině zvykem. Mladší sourozenci dotrhávali oblečení po mně, přede mnou ho s jistotou nosil ještě někdo jiný.

Bába svlékla kabát, prohlédla si mě od hlavy až k patě a bylo jasné, že se mnou není spokojená. Své výhrady k mé osobě vyjádřila víc než kriticky.

„Holka, ty jsi se vytáhla a jak jsi hubená, vypadáš jak telegrafštangle, celej táta. Měla bys začít o sebe trochu dbát. Zítra na tebe počkám před školou a půjdeme nakupovat. Předtím se stavíme v Domě služeb u paní Marušky, minule mě moc hezky učesala. Je to šikovná kadeřnice a má fortel, to je znát na první pohled. A hlavně, není to žádná chuligánka, na ty já si nepotrpím, vždyť mě znáš. Nechám si udělat  vodovou a ona se podívá i na tebe, určitě něco vymyslí. Mámě a tátovi nic neříkej, to je naše tajemství. Ti budou koukat, až se večer vrátíme!“

Druhý den, zatímco Maruška natáčela svými tlustými, ale přesto hbitými prsty bábě vlasy na tenké natáčky, vedly spolu obě ženy inspirující rozhovor: „Já bych vaši vnučku ostříhala, co s těma copama, dneska je jiná doba a pěknou festovní trvalou bych na to dala a to by v tom byl čert, aby holka neprokoukla.“

Bába, jak jinak, než že souhlasila a já jsem se začala těšit, až prokouknu.  

Cop byl ustřižen, trvalá vykonána pěkně napevno, přes ni ještě vodová, já jsem po celé té akci, trvající hodně přes dvě hodiny, zírala na sebe do zrcadla víc než rozpačitá.„ Připadám si s těmi kudrlinkami tak nějak jako ovce, to jsem zvědavá, co tomu řeknou naši!“

Nadšeni tedy nebyli, to rozhodně ne. Táta se mračil, máma se smířila s mou problematickou proměnou jen díky tomu, že z Domu služeb jsme ještě zavítali do konfekce, kde mi bába za přispění solidní prodavačky v tmavomodrém pracovním plášti, vybrala kávově hnědý, tudíž praktický, baloňák na nadcházející jaro. Raději o něco větší, neb jsem rostla, tak aby mi kabát vydržel ještě alespoň dvě  sezóny.

Za dvě sezóny bylo ovšem všechno jinak. V té době už jsem měla na módu jiný, lepší, protože svůj vlastní názor. Do baloňáku jsem už na štěstí dorostla a zdálo se, že mi konečně docela sedne. Nešťastná trvalá byla dávno ta tam. S kamarádkou ze základní školy Libuší Máchovou jsme se chodily pravidelně nechat ostříhat „na krátko“, ovšem s mým pozdějším krátkým účesem to nemělo nic společného. Dalo by se to vyjádřit tak, že to bylo o dost delší, než mé příští „na krátko“.Účes kadeřnice dotvářela vodovou ondulací, která mi nevydržela většinou ani do večera. Kreaci na hlavě jsem si denně, stejně jako všechny ostatní holky, tupírovala hřebenem s hustými zuby, zvaným tupírák. Zpevnění se provádělo pivem, nebo vaječným bílkem. Velká sláva pro nás s Dandou nastala, když nám táta přivezl z veletrhu v Lipsku náš první lak na vlasy a k němu rozprašovací balónek, do kterého se lak naléval.  

Hrdostí jsem se dmula nad žluto černě proužkovanou košilí s rozhalenkou na zip u krku, která byla tenkrát ohromně moderní. Měly jsme ji stejnou s Dandou, Ježíšek ze Všenor nám ji nechal ušít u místní švadleny, paní Drnkové. Jak jsem si na té košili původně zakládala, tak jsem na ni později zanevřela. Pojala jsem totiž dojem, že mi ta pruhovaná blůza přináší smůlu při zkoušení ve škole.

Čas utíkal a na řadu přišla móda šusťáků. Kdo žil v šedesátých letech, musí znát šusťák, kabát ušitý z umělého materiálu. Samozřejmě, nebyl k sehnání, stejně jako zimní prošívané bundy a všechny ostatní módní novinky. Bába mi sehnala kabát úplně stejného střihu, ale z jiného materiálu, z tak zvaného oberonu. To byla ta smůla, nebyl to pravý šusťák. Kabát jsem sice nosila, ale pyšná jsem na něj rozhodně nemohla být. Danda měla větší štěstí, pokud se šusťáku týče. Maminka její kamarádky ze školy Zdeny, zvané pro své kudrnaté vlasy Budla (Budulínek), jí ho sehnala. Byl to pravý tmavě červený šusťák!

Vývoj umělého vlákna šel rychlým tempem kupředu a přinesl sebou módu košile zvané dederonka. Vyráběla se v tehdejší Deutsche demokratische republik, zkráceně DDR, od toho zlidovělý název dederonka. Tu musel mít každý, kdo za něco stál. My s kamarádkou Evou Trnkovou, jsme si na ni vydělaly na prázdninové brigádě u zeměměřičů. Za utržené peníze jsme pak pro vytouženou košili společně jely do Prahy. Sehnat dederonku v Ústí nemělo  naději na úspěch, ačkoliv hranice s DDR byla za rohem a přestože v polovině šedesátých let se i v našem městě objevil nový ochod pod názvem Luxus. V Luxusu se tu a tam dalo něco sehnat, nejčastěji ovšem pod pultem.

„Holky, noste ji jen na lepší příležitosti,“ nabádala nás Evina maminka, když jsme sněhobílý zázrak s černými knoflíčky vybalovaly z hedvábného papíru, „ať si ji nezničíte.“ Samozřejmě, že jsme obě s Evou své dederonové košile praly jemným mnutím v ruce, dát něco tak vzácného do pračky, to bylo nemyslitelné. Nehledě na to, že automatické pračky byly tenkrát ještě u nás hudbou budoucnosti.

„Mámo, můžu se podívat do těch pytlů ve čtvrtém pokoji? Tam co je to oblečení po tobě ,“ vzala jsem znenadání na milost to, co jsme v rodině až dosud nazývali hadry, které jsou dobré akorát tak na vyhození. Naše máma se nikdy ničeho nezbavovala, schovávala tedy i oblečení z doby svého mládí. Teď jsem si na ty kousky ze salónu Podolská a z dalších význačných módních závodů první republiky vzpomněla.

Na výsluní se totiž dostala anglická modelka Twigi a s ní móda minisukní. „Dole to ustřihneme,“ rozhodly jsme se s Dandou „a uděláme z dlouhých krátké. To by neměl být problém.“

Máma měla pochopení. S Dandou jsme s jejím svolením z papírových pytlů od cukru vytahovaly jeden zázrak za druhým. Modrobílá kostkovaná sukně do zvonu, černá úzká sukně s kabátkem, tmavomodré šaty s bílým límečkem, červené letní šaty s velkými bílými puntíky, béžové šaty s kytičkovým vzorem a úplně nejkrásnější růžové šaty s drobným světle modrým vzorečkem, ty nosila prý máma na letní zahradní slavnosti.

To všechno tam bylo a všechno se to dalo zkrátit. A my s Dandou jsme krátily a krátily, naše zkracovací úsilí neznalo mezí. V ruce jsme nakonec amatérským způsobem zaobroubily dolní lem a bylo hotovo! Super modely nám ostatní holky záviděly a že opravdu bylo co závidět. Takových kreací a všechno vyvedeno v mini. Že byla tu a tam nějaká ta dírka od molů, to nám, ani nikomu dalšímu, nevadilo. Musím se přiznat, že v té době, bylo to už na střední škole, jsem na sebe byla jaksepatří hrdá.

Na maturitní ples jsem měla nové šaty z bílého tylu se  širokou sukní, šila mi je vynikající domácí švadlena z Pražské ulice, paní Ungrová. Současně s tanečními šaty, pracovala paní Ungrová na mých maturitních šatech; ty byly z šedého tesilu, vypasované, s krátkou sukní, střiženou do áčka. Povedly se, cítila jsem se v nich skvěle, dneska by se řeklo sexy; tenhle výraz se ovšem tehdy nepoužíval. Součástí šatů byl odepínací korálkový límeček. To byla velká móda!

Maturitu jsem ovšem skládala bez téhle ozdoby, i já sama jsem byla nucena uznat, že ke zkoušce dospělosti něco tak frivolního, jako byly tři čtyři řady černých korálků, nepatřilo. „Límeček budeš nosit potom, až půjdeš třeba do divadla, teď to chce skromnost,“ rozhodly svorně máma s bábou.

Šaty měly dlouhé rukávy, jít na maturitu v krátkých bylo nemyslitelné a samozřejmě byly střižené až těsně ke krku. Zajímavé je, že v rozporu s tím krátké sukně tenkrát byly už natolik i u nás zabydlené, že mini na maturitu nebyly považovány za nevhodné. Dokonce i naše maminky nosily tehdy sukně trochu zkrácené, až těsně nad kolena a to byla rozhodující módní vzpoura, vždyť mámám bylo už kolem čtyřicítky a to  byl v našich očích nějaký věk!

 Na maturitním tablu mám účes z krátkých vlasů s velkou načesanou boulí vzadu. Ta boule byla vytvořena pomocí příčesku a mně i všem mým kamarádkám ze školy tuhle módní kreaci vytvářela na hlavě naše šikovná spolužačka Eda Auerhannová.

Na maturitní fotce se stkvím s příčeskem na hlavě. Maturitu jsem už ale skládala ostříhaná úplně na krátko, po vzoru své spolužačky a pozdější spolubydlící na koleji a výborné kamarádky až do konce jejího života, Jany Nýznerové. Ta se takhle ostříhala sama hned v noci po maturitním plese. Závěrečný valčík ještě odtančila s naším spolužákem Honzou Přibylem v drdolu, ráno přišla do třídy dle slov naší fyzikářky „jako ševcovský učedník“.

Mě stejně na mé přání ostříhaly hned příští odpoledne dvě kamarádky ze třídy. Přestože   nový účes máma doma ohodnotila slovy: „Marcelko, ty máš geniální talent na to, jak se zohyzdit,“ já jsem se cítila výborně. Bylo to nové, bylo to jiné, bylo to progresivní!

Když jsme na podzim sedmašedesátého roku dorazily s Janou autostopem do Prahy za účelem studia na Vysoké škole ekonomické, neměly jsme o sobě pochyb. Jsme kočky, jsme super, dokážeme všechno a nikdo a nic nás nemůže ohrozit!

 

Je počátek března, jsem s dětmi na chalupě, kde trávíme jejich jarní prázdniny. Venku padá mokrý sníh s deštěm, já sedím u počítače, vedle v pokoji halasí moje vnoučata, osmiletý Adam a pětiletá Nela. Slyším je přes tenkou zeď, hrají si na svatební hostinu, pak na automechaniky, za chvíli dokonce na parlament. Proč ale už od rána má Nela na očích velké sluneční brýle, které odmítla sundat z nosu i při snídani a obědě?

Aha, už vím. Včera byly v televizi ukázky módních trendů na letní sezónu roku 2009. Vrací se prý léta osmdesátá, objemná saka, kalhoty ke kotníkům, volné haleny. A velké sluneční brýle.

Tak tady je jádro pudla. Nela nesmí zůstat přece nic dlužna své budoucí profesi modelky!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář