Marcela-Matějková-story

17 * Setkání s drsnou ústeckou realitou

První, co nás v Ústí nepříjemně překvapilo, byla voda. Tenkrát samozřejmě balená  neexistovala, všichni jsme pili vodu z vodovodu se šťávou. V Ústí tekla z vodovodu voda silně chlorovaná, ten fakt byl zřejmý nejen na chuti, ale i vizuálně. Voda byla silně zakalená a chuť chloru z ní byla cítit i po přidání velkého množství ovocné šťávy a dokonce i po převaření v čaji. My děti jsme se nad jakýmkoliv nápojem z ní ošklíbaly, máma lamentovala, kam že to osud proboha naši rodinu zavál. To byl ovšem teprve začátek.  

Asi dva dny po našem nastěhování do Ústí máma rozhodla, že je nejvyšší čas odvést mne a Dandu do školy. Za socializmu byla povinnost navštěvovat pouze tu konkrétní školu, kterou  národní výbor určil v návaznosti na trvalé bydliště žáků. Výjimky se nepovolovaly. Naše část Čajkovského ulice, na rozhraní Ústí a obce Vaňov, patřila do 2. Základní devítileté školy, nacházející se v centru města, přímo u divadla.

Vypravily jsme se tedy do nám příslušející školní budovy. Vyšly jsme s dostatečným časovým předstihem, aby naše cesta za vzděláním proběhla v klidu a v pohodě a do svých tříd jsme s Dandou mohly vstoupit rozvážně pravou nohou a s předsevzetím dobře se učit.

Tahle cesta do školy, která byla současně našim prvním seznámením s centrem města, se stala  hned napoprvé jasným varováním: Život tady bude drsný, je nutno se připravit na nejhorší.

Byly jsme s Dandou srozuměny s tím, že  do školy budeme jezdit, na rozdíl od Cerekvice a Chrudimi, autobusem městské dopravy. K zastávce autobusu, která byla na Pražské ulici před sídlem Československé plavby Labsko-Oderské, bylo nutno projít pod tratí temným nízkým tunýlkem. Uprostřed kapala ze stropu voda a vytvářela velkou louži, do které jsem vždycky v té tmě šlápla. Bylo to ovšem celkem jedno, protože k tunýlku se nedalo stejně dojít suchou nohou, vzhledem k obrovským rozbahněným dírám v povrchu naší ulice. Na konci  strašidelného tunelu, nejvíc ze všeho podobného středověké kobce pro nejtěžší zločince, se sice nacházela jedna zaprášená žárovka bez krytu, ale ta byla téměř vždy rozbitá. Byla totiž vyhledávaným terčem pro místní cikánské kluky. Nutnost projít tunýlkem se stala později mou noční můrou, strašně jsem se v něm bála a na hrůzu, že mě v té tmě někdo klepne přes hlavu, vzpomínám s nepříjemnými pocity dodnes.

V den naší první cesty do školy, bylo město i jeho okolí zcela prostoupeno žlutou, chemikáliemi páchnoucí mlhou, jakou nikdo z naší rodiny předtím nezažil. Hlouček školních dětí na zastávce autobusu jsme rozeznaly jen ztěží a to spíše podle zvuku hlasů, vidět totiž nebylo ani na krok daleko.

Stáli jsme všichni na té zastávce hodně dlouho, než autobus se značným zpožděním přijel. Nedojel ovšem daleko. Mezi zaplevelenými volnými plochami po vybombardované zástavbě zastavil a řidič vyzval cestující k vystoupení. Máma nejdříve myslela, že už jsme snad u cíle, ale to se mýlila. Řidič pouze odmítl, jak pravil, riskovat  životy cestujících a pokračovat v jízdě. Dav vystupoval bez reptání, zřejmě tato situace nebyla pro něj nic nového. My s mámou a s Dandou, dosud neznalé poměrů, jsme se vydaly za ostatními dětmi s aktovkami; ty nemohou jít jinam, než do naší školy.

Po chvíli vše prostupující sirný zápach zesílil, to když jsme přecházely po mostě přes úzkou říčku, která se jmenuje Bílina. V ten první den jsme řeku jen cítily, vidět pro mlhu nebylo nic. Ovšem později nás Bílina, které se zcela absurdně říkalo také Bělá, udivovala svými proměnami. Její voda měnila totiž barvu podle toho, jaké odpady zrovna do ní chemické závody v Záluží vypustily. Řeka to byla hnusná a není divu, že do Labe se vlévala v Ústí zcela bez známek života.