Marcela-Matějková-story

Do Prahy se naši rodiče s bratrem Martinem a se psem Terýkem přestěhovali na podzim roku 1972. Já jsem v té době už byla vdaná a s manželem jsme bydleli u báby a dědy ve vile Jitřence ve Všenorech, kde žila od svého jednoho roku rovněž naše nejmladší sestra Zuzka. Sestra Danda toho času studovala v Liberci.

Podnikové ředitelství Pražských cukrovarů sídlilo v Čakovicích, ale tátovi byl přidělen podnikový byt v novém čtyřpodlažním panelovém domě v Modřanech. Dodneška v něm žije naše máma.

Slunný byt voněl novotou a všechny nás okouzlil; není divu, vždyť do té doby nikdo z naší rodiny nežil v takovém pohodlí, jaké skýtalo ústřední topení a stále teplá voda; to vše, aniž by člověk musel hnout prstem. Nad byty v panelácích dnes ohrnujeme nos, tenkrát na počátku sedmdesátých let bylo něco takového považováno za terno.

Jeden problém se přesto vyskytl; nedostatek místa na nepředstavitelné množství potřebných ale zejména nepotřebných věcí, které se předtím jen tak tak vešly do stodvacetimetrového čtyřpokojového bytu v ústecké vile. A to tam naše rodina měla kromě bytu a sklepa k dispozici ještě další dvě místnosti v suterénu, kde před válkou bydlela zahradníkova rodina.

„V žádném případě nepřipustím, aby se cokoliv vyhazovalo, to nepřichází v úvahu. Vždyť to všechno jsou drahocenné vzpomínky na život naší rodiny ve Všenorech, v Cerekvici a v Ústí a to nemluvím o památkách po předcích,“ prohlásila naše máma. Nikdo, ostatně jako kdykoliv předtím, si netroufl protestovat. Koneckonců, nám dětem to bylo v té době už jedno a tátu zkušenosti nasbírané za celý manželský život poučily, kdy je třeba bez odmlouvání rezignovat.

Ale kam s tím vším? Nakonec máma řešení našla. Odnesla to rozlehlá rodinná chalupa v Jizerských horách. Na chodbě tam dodneška straší stará nefunkční plynová lednice. Někdy by se mohla přece hodit. Taky zelená skříň, zamčená na petlici. Co v ní vlastně je, to nevím, ani po tom nepátrám. Neví to pravděpodobně ani nikdo další z naší rodiny. Máma to kdysi určitě věděla, ale dnes už to jistojistě zapomněla. Tátova skripta z vysoké školy, rozbité hračky, kojenecké oblečení, plechová vana na nožkách, valcha, zborcené sametové křesílko po mámině prapratetě, stůl po tetě Lídě, taburetka po babičce Holubové. To vše a řada dalších pokladů, například bubnová pračka značky ROMO, či několik párů vysloužilých lyží, se vstřebalo do půdních a sklepních prostor chalupy. Zbytečně asi dodávám, že to tam je dosud. Máma jezdí do chalupy už málo, ale skvosty v ní ukryté by si nikdo z rodiny netroufl zlikvidovat.

Teď zase zpět do let sedmdesátých, kdy se naši nastěhovali do Modřan. Táta denně dojížděl přes celou Prahu na podnikové ředitelství do Čakovic, což byla opravdová štrapác. Tenkrát si nebylo možno zrychlit a zjednodušit tuhle trasu metrem, rychlá tramvaj do Modřan taky ještě nejezdila. Zbývala jen kombinace několika přeplněných autobusů a tramvají, nebylo to rozhodně nic záviděníhodného. Takhle cestoval táta plných dvanáct let, až do roku 1984, kdy šel do důchodu.

Pracovat nepřestal ani potom. Až do konce roku 1997 byl při důchodu zaměstnaný ve Výzkumné a vývojové základně cukrovarnického průmyslu, kde pracovala i máma. Výzkumák bohudík sídlil v Modřanech, tátovi nepříjemné dojíždění odpadlo.

V třípokojovém bytě žili rodiče sami s Martinem jen krátce. Zanedlouho dokončila Danda svá studia v Liberci a rodina se zase o jednoho člena rozrostla.

V roce 1974 naši rodinu postihla velká rána, v necelých sedmdesáti letech umřela bába, kterou jsme všichni milovali. Bylo to nečekané a o to smutnější.. Zuzka dokončila ve Všenorech už jenom školní rok a nastěhovala se k rodičům do Modřan. Po prázdninách nastoupila na tátovo přání na potravinářskou průmyslovku, obor cukrovarnictví. Škola ji bavila, vedla si dobře nejen ve studiu, ale i při praxi na kampani v mělnickém cukrovaru. Vše nasvědčovalo tomu, že naše nejmladší sestra půjde ve své profesní kariéře ve šlépějích svého otce. Opak byl pravdou. Z cukrovarnictví sběhla, k tátovu velkému zklamání. Chemika chtěl mít nejdříve ze mne, pak z Dandy. Ani v jednom případě neuspěl, až u Zuzky to vypadalo nadějně. Zdání často klame a tak tomu bylo i v tomto případě. Po různých peripetiích se ze Zuzky stala nakonec učitelka jazyků na střední škole. Vystudovala vysokou školu a zdá se, že v práci s mladými lidmi se opravdu našla. Kdyby se pedagogické dráhy své nejmladší dcery táta dočkal, měl by radost, přestože se nejednalo o jeho celoživotní lásku, cukrovarnictví. Ostatně to už dneska u nás v Česku v podstatě neexistuje.

Na oslavu svých padesátin v roce 1974 pozvala máma všechny do Všenor. „My to máme z Modřan blízko, Marcela s rodinou a děda tam bydlí, nejlepší to bude v Jitřence, kde je místa dost, abychom tam všichni přespali,“ usoudila máma.

Oslava se vyvedla, červencové teplé počasí přispělo k dobré atmosféře, pití i jídla bylo dostatek, nic nám nechybělo. Tyhle narozeniny rozhodly – všechny ostatní červencové narozeniny, ať už tátovy a Dandiny na počátku měsíce, či Máminy a Zuzčiny na jeho konci, se slavily společně buď ve Všenorech, nebo v Josefodole. Stala se z toho rodinná tradice, která se dotýkala stále většího okruhu účastníků; to jak jsme se my holky vdávaly, Martin se oženil,  postupně se nám rodily děti, opravdu se z nás stala velká rodina.

Vzpomínám ráda ještě na jednu tradici, která se ujala. Ta se netýkala celé rodiny, nýbrž jen táty a mého manžela Slávka. Poté, co táta pomáhal Slávkovi s diplomkou, vyrazili spolu sami dva v Praze na pivo. Po čase Slávek tátovi telefonoval: „Tati, co bys řekl tomu, kdybych tě pozval na nějaký ten kousek do hospody? Potřebuji se s tebou poradit, dostal jsem nabídku na změnu zaměstnání a nevím, jestli mám do toho jít.“ Táta pozvání rád přijal, potěšilo ho, že v něj má zeť důvěru. Příště zase bylo třeba něco projednat, vyřešit, nebo si můj manžel a můj táta chtěli jen tak poklábosit, zkrátka – stala se z toho pěkná tradice dodržovaná po léta a ukončil ji až tátův vážně zhoršený zdravotní stav.