Marcela-Matějková-story

Náš táta zásadně nechodil k lékařům. Snad s výjimkou zubaře a i tam šel až když už to nemohl bolestí vydržet. Chřipky zásadně přecházel, doma marodil jen jednou, ještě v Cerekvici. Musela jsem tenkrát chodit do druhé, nebo třetí třídy, protože jasně vidím před sebou, jak táta leží v posteli, pije čaj s medem a s citrónem a zkouší mě z malé násobilky. Ta se snad probírá ve druhé a třetí třídě, ne? Alespoň náš vnuk Adam, který právě dokončuje druhou třídu, mrská násobilku už docela obstojně.

Táta byl silný kuřák, přemoci tenhle zlozvyk se snažil za život několikrát. Bohužel, podařilo se mu to, až  když už bylo pozdě. Pokusy končily nezdarem, přestože jeho rodiče i naše máma se snažili tátu od kouření odradit všemi možnými způsoby.

Dokud žil všenorský děda, každý jeho dopis končil varováním: „Mirku, skonči s tím, dokud je čas. Já sám jsem přestal v padesáti letech, když mi začalo astma. Přestože teď už dávno nekouřím, nepřál bych ti zažít moje pocity ráno, kdy vstávám se strachem, že se udusím. Ráno je to nejhorší. Dej na mě a přestaň teď hned.“

Nebylo to nic platné, silným kuřákem se táta stal už v Cerekvici, kdy při kampani často nespal několik dní a nocí za sebou. „Ty cigarety mě drží v bdělém stavu, dejte mi už s tím vaším kázáním pokoj,“ rozčiloval se, jakmile mu někdo domlouval.

Když se táta rozhodl, že s kouřením přestane, měl vždycky ty nejlepší úmysly to vydržet. Nekoupil si cigarety, aby ho to nesvádělo, ovšem dopadlo to vždycky stejně. V nejnevhodnější dobu, většinou večer, nebo v sobotu či v neděli, kdy byly obchody zavřené, bylo nám s Dandou jasné, že se dříve nebo později ozve: „Holky, tady máte peníze a skočte mi do hospody pro cigarety.“ Nejbližší hospoda byla, jak v Ústí, tak předtím v Chrudimi, nejméně půl hodiny rychlé chůze vzdálená od našeho bydliště. Každý si jistě dovede představit naše úžasné „nadšení“ z cesty do hospody a zpátky, obzvlášť večer za tmy, nebo v zimních plískanicích. Tátovy nekuřácké pokusy nebyly u mne a mé sestry Dandy nikterak oblíbené. Ostatně, když náš bratr Martin trochu povyrostl, čekaly ho cesty pro cigarety taky.

Táta všechny nemoci přecházel a vždycky tvrdil, „já musím do fabriky, máme tam nápor. Teď si lehnout nemůžu.“ Nebo „přijely vagóny, musím zajistit dělníky na jejich vyložení.“ Příště zase „zítra jedu do Prahy na ministerstvo, musím nadiktovat sekretářce zprávu.“ A tak dále a tak podobně. Doma náš otec nikdy žádnou nemoc nevyležel, s tou jedinou výjimkou v Cerekvici.

Pokud si vzpomínám, tak v Ústí každou volnou sobotu a neděli táta prohlašoval: „Jsem ňákej přichcíplej, něco na mě asi leze.“ V pondělí ráno v šest už ale zase chutě kráčel do cukrovaru.

Když se naši rodiče přestěhovali do Prahy a jeho nová závodní lékařka obdržela tátovu zdravotní dokumentaci, podivila se, že v Ústí i v Chrudimi náš otec absolvoval pouze povinnou zdravotní prohlídku. Zavolala tedy na pracoviště, aby se pan inženýr laskavě dostavil do ordinace. Táta měl nejlepší vůli, ale nějak mu to pořád nevycházelo, takže lékařka, oslovila naši mámu, která byla taky její pacientkou: „Paní Smetanová, takhle to dál nejde, copak váš manžel nemá žádné zdravotní potíže? Vždyť to už taky není žádný mladík.“ Máma si postěžovala: „Paní doktorko, to víte, že má potíže. Kašle, je pořád zahleněný, tuhle jsem ho donutila, aby si měřil teplotu, měl třicet osm.“

Doma potom máma naléhala čím dál víc, až se táta k lékařce konečně vypravil. Ta už ho ze spárů nepustila, byla to zřejmě doktorka opravdu svědomitá. Když byla všechna vyšetření a rentgeny vyhodnoceny, rezultát zněl: „ Pane inženýre, máte rozedmu plic, není to nic pěkného, je bezpodmínečně třeba, aby jste přestal s kouřením.“   

Táta kouřit nepřestal, ačkoliv máma i my všichni z rodiny, jsme ho prosili, přemlouvali, hartusili; vše marné. Jen si častěji než dříve zapálil dýmku, ale to jen ve chvílích klidu. Jinak stále kouřil cigarety.   

V této době táta začal mít potíže s dýcháním při chůzi do schodů a do kopce. Do práce sice stále docházel, výzvy k procházkám, natožpak k delším výletům už ale odmítal. V létě i nadále rád jezdil do naší chalupy v Josefodole, ale na výšlapy po Jizerských horách už se  zlákat nenechal. „Jděte sami, já zůstanu doma, zapálím si fajfku a budu si číst.“ A to byl táta ještě donedávna největší sportovec z celé rodiny!

Do penze odešel otec v roce 1984, to mu bylo šedesát tři let. Do té doby pracoval v Čakovicích na podnikovém ředitelství Pražských cukrovarů jako technický náměstek. Dojíždět do Čakovic pro něj však bylo vzhledem k jeho zdravotním potížím stále náročnější, proto si o důchod požádal, ačkoliv práce mu nedělala žádné problémy. Náročné dojíždění pro něj už nepřicházelo v úvahu.

Toho využilo vedení Výzkumné a vývojové základny cukrovarnického průmyslu, které sídlilo v Modřanech, několik minut pěšky od bytu našich rodičů. „Mirku, to nemyslíš vážně, takový erudovaný odborník nemůže přece zůstat doma za pecí, pojď pracovat k nám, máme tu řadu mladých inženýrů, budeš jim dělat poradce, ono se sice teď razí heslo „mládí vpřed“, ale zkušený člověk je zkušený člověk, to tobě nemusím povídat.“

Táta na nabídku ředitele výzkumáku kývnul a místo přijal, čímž se z něho stal pracující důchodce, tehdejší hantýrkou řečeno „prduch“. Žili jsme v domnění, že to bude na krátkou dobu, viděli jsme totiž, že mu se zdravotně nedaří. Těžce dýchal, pokašlával, byl trvale zahleněný. Teď už lékařskou péči neodmítal, bez rozličných medikamentů se neobešel. Při jedné z prohlídek prohlásila závodní lékařka, že tentokrát už sama jeho stav nezvládne a poslala ho do nemocnice na první z dlouhé řady následných hospitalizací.