Marcela-Matějková-story

7 * Začala mi škola

V Cerekvici je škola nedaleko cukrovaru, při silnici do vesnice. Je to moderní budova s velkými okny, která pochází z roku 1938, kdy bylo v novostavbě Újezdní měšťanské školy zahájeno pravidelné vyučování.

Do první třídy jsem v Cerekvici nastoupila až v pololetí, protože první půlrok jsem chodila do školy u babi a dědy ve Všenorech. Od druhé třídy mě začala učit paní učitelka Uchoslavová. Aprobaci měla snad jako industriální učitelka, ale učila mě na všechny předměty až do čtvrté třídy, kdy jsme se z Cerekvice odstěhovali. Musím říct, že jsem jí do oka nepadla, ale ona mně také ne. První konflikt s ní jsem měla už v předškolním věku, kdy jsme se s Lídou Domínovou, při vystoupení cerekvického pěveckého souboru, nahlas z první řady, zúčastnily zpěvu písně „uvázali krávu u tr, tr, tr, uvázali krávu u trna.“ Tahle melodická písnička se nám s Lídou moc líbila a obě jsme ji dobře znaly, protože jak naši, tak Domínovi v souboru vystupovali a doma trénovali. Bohužel, ve sboru účinkovala také moje i Lídina pozdější učitelka Uchoslavová, která s naším vyrušování při vystoupení logicky naprosto nesouhlasila. Ovšem paní Domínová byla její kamarádka ještě z dětství, proto se hněv Uchoslavky nedotkl Lídy, mne ovšem ano.

Tak tomu bylo potom i ve škole. Třeba když jsme s Lídou nadrobily v autobuse pod sedadlo při školním výletě, žalovala učitelka mámě hned u autobusu, jako kdybych to udělala já sama. Takže není divu, že do školy jsem v Cerekvici nechodila ráda.

Nejvíc jsem s Uchoslavkou válčila při ručních pracích, na které ona kladla velký důraz. Mám vrozenou vadu prstů na rukou a tak jsem přišívání knoflíků, výšivky deček stehem zadním, kroužkovým a já nevím jakým ještě, stejně jakož i další rukodílné činnosti, nestíhala ve škole. Měla jsem je tudíž dokončovat za domácí úkol. Ten jsem ale často nesplnila, dnes svoje tehdejší lajdáctví nechápu, takže bylo zle. Pamatuji si, že byly chvíle, kdy jsem si přála, abych se ráno raději nevzbudila a do školy nemusela.

Vše se ještě zhoršilo poté, když byl táta přeložen z Cerekvice na podnikové ředitelství do Chrudimi, kde se seznámil a navázal milostný vztah s mladou zdravotní sestrou. Tahle  aféra negativně poznamenala život celé naší rodiny a samozřejmě nezůstala utajena v cukrovaru, ale ani ve škole.     

Poznámka o neurovnaných vztazích a nepořádcích v naší rodině se také objevila později v mém  posudku při přechodu do chrudimské školy. Paní učitelka měla zřejmě pocit, že je její povinností svůj negativní názor na naši rodinu zakotvit navždy do mých kádrových materiálů. Školní docházka v Cerekvici jednoznačně nepatřila mezi moje nejšťastnější školní období.

            Do družiny jsem na rozdíl od školy chodila moc ráda. Povinně jsme tam s Dandou musely být jen v kampani. My jsme ale do družiny chodily dobrovolně a rády i mimo kampaň. Tenkrát to nebylo jako dnes, kdy i družinářky musí mít odborné vzdělání. Naše cerekvická družinářka, paní Stehnová, byla manželka úředníka z cukrovaru a matka asi šesti dětí. Vyznačovala se tím, že všechny své děti porodila doma, ačkoliv ji porodní asistentka vždy před porodem naháněla do porodnice. Když jí děti trochu odrostly, šla dělat družinářku. Hlavní, čím jsme se v družině po napsání úkolů zabývali, byla různá rukodílná činnost, zajímavá nejen pro holky, ale dokonce i pro kluky. Moje nechuť k ručním pracím, která mě provázela ve škole, byla v družině tatam. Díky paní Stehnové, která měla k nám dětem velmi dobrý vztah.Vyráběli jsme třeba vázičky tím způsobem, že jsme na skleničku od hořčice naplácali sádru a po zaschnutí jsme ji barvami pomalovali. Nebo jsme skleničku obalili různobarevnými proužkovými konfetami a potom natřeli bezbarvým lakem. A to jsou jenom příklady. Bylo toho daleko víc a nás to všechny ohromně bavilo. Najednou jsem nebyla pomalá a všechno jsem stihla ve stejném čase jako ostatní děti. Vzpomínaná vázička s pomalovanou sádrou dlouhá léta zdobila poličku zrcadla v domě mých prarodičů ve Všenorech. Darovala jsem ji totiž naší babi k Vánocům. Pobyt v družině byl pro mne světlým bodem, na který jsem se vždycky celé dopoledne těšila.

            Když jsme začaly, já a Danda, chodit do školy, seznámily jsme se i s dalšími dětmi, bydlícími za cukrovarskou zdí. Pamatuji se třeba na Alenu Nepožitkovou, jejíž černé vlasy jsem obdivovala. Danda kamarádila ve třídě s Jaruškou Dvořákovou, která byla sice také z cukrovarské rodiny, nebydleli ovšem ve dvoře, ale ve vilce při silnici do Cerekvice. Pan Dvořák byl úředník v cukrovaru a po letech jsem se od táty dozvěděla, že spáchal sebevraždu. Já ho ale stále vidím, jak zalévá na své zahradě zeleninu, kterou pěstoval přikrytou skleněnými tabulemi.