Marcela-Matějková-story

12 * Lenka a Jana

U nás doma to ale nebylo v pořádku. Táta se sice po přestěhování rodiny do Chrudimi se slečnou Jarmilou zdánlivě rozešel, ale od ostatních dětí z domu jsem se dozvěděla, že do její garsoniéry někdy ještě dochází. A co víc, svoje osobní problémy řešil občas pitím.

Čím větší starosti mi dělaly problémy doma, tím víc jsem se upínala ke škole a ke svému dobrému prospěchu tam. Velice jsem se bála prozrazení našich rodinných poměrů před paní učitelkou, nebo před mou spolužačkou a v té době nejlepší kamarádkou Helenou Košťálovou, které její babička říkala Lenka a Lenka to tudíž byla i pro mne. Košťálovi bydleli v rodinném domku ve Střelecké ulici nedaleko od nás. Jejich zahrada přímo navazovala na řeku Chrudimku a na ní mě Lenka naučila bruslit.

Já jsem ke Košťálům často chodila a Lenka zase na oplátku k nám. Bála jsem se pokaždé, aby se táta v přítomnosti Lenky nevrátil domů v povznesené náladě. Když jsme šly s ostatními dětmi jednou v zimě ze školy, v příkopě ležel opilý chlap. V první chvíli mi zatrnulo, jestli to není táta. To všechno mi dělalo velké starosti, které přešly v úzkosti a obavy často bezdůvodné.

Třeba když mě paní učitelka poslala do Muzejní restaurace za problémovou matkou žákyně z naší třídy pro peníze na obědy. Ta paní, pracovala v restauraci jako umývačka nádobí a peníze mi nedala s tím, že je nemá. Paní učitelce jsem vzkaz vyřídila, ale hned nato jsem si začala  dělat neopodstatněné nutkavé starosti, aby si snad moje milovaná učitelka nemyslela, že jsem peníze ukradla. V té době jsem také začala trpět nespavostí a bolestmi hlavy, které mě pronásledovaly ještě řadu dalších let. Babi mi zařídila o prázdninách po páté třídě komplexní lékařské vyšetření v Praze, které však bylo ukončeno bez zjištění nějaké funkční poruchy. 

S Lenkou jsem kamarádila až do našeho odstěhování do Ústí Nad Labem na podzim 1961. Potom jsme si psaly, z počátku každý týden, po nějaké době už jen občas, ale kontakt jsme spolu neztratily. Kdykoliv se stalo něco důležitého v životě některé z nás, navzájem jsme se informovaly. Tak jsem se třeba z jednoho smutného psaní dozvěděla, že Lence umřela  milovaná babička.

Po maturitě v roce 1967 mi Lenka poslala maturitní oznámení své gymnazijní třídy, uvedené úryvkem z básně Vítězslava Nezvala „Sbohem a šáteček“. Toto příhodné motto na mě tenkrát udělalo velký dojem a vzhledem k tomu, že jsem právě také odmaturovala, působilo na mě tak nějak sladkobolně a zároveň romanticky. Lence jsem  odpověděla, že po prázdninách nastupuji na Vysokou školu ekonomickou do Prahy. Obratem přišla zpráva, že ona tam byla přijata také. A tak naše přátelství pokračovalo v Praze, dokonce jsme spolu bydlely na koleji v Podolí a na Jarově. Naší další spolubydlící byla moje bývalá spolužačka z gymnázia v Ústí nad Labem, Jana Nýznerová. Všechny tři - já, Lenka i Jana, jsme si společný život na koleji opravdu užívaly a naše přátelství vytrvalo i po ukončení vysoké školy, kdy já a Lenka jsme zůstaly žít v Praze a Jana se odstěhovala do Brna. K mému velkému smutku ani jedna z těchto mých dávných kamarádek už nežije, obě před zhruba deseti lety krátce po sobě umřely na rakovinu.