Marcela-Matějková-story

Jakmile máma projevila souhlas s pořízením psa, začal táta uvažovat: „Mám to zkusit v útulku, nebo se mám pozeptat mezi známými?“ Hlavně mu záleželo na tom, aby si štěně sám vychoval, odrostlé zvíře nechtěl.

Nakonec pomohla náhoda. Jednoho dne jel na služební cestu do cukrovaru Dobrovice. Domů se vrátil až pozdě večer, ovšem ne sám. Z auta vyložil papundeklovou krabici vystlanou látkovými pytli na cukr a z ní vyskočilo chundelaté světlešedé štěňátko, sotva šestitýdenní.

„Mám ho od jednoho kampaňového dělníka, co pravidelně jezdí na brigádu do Dobrovice až ze Slovenska. Sebou si vozí svou fenu, aby mu hlídala maringotku, ve které po dobu kampaně bydlí.“ Vykládal táta, jak a kde se ke štěněti tak najednou dostal a přitom už naléval vodu do mističky po našich kočičkách. „No a co čert nechtěl, až v Dobrovici zjistil, že fena je březí. Štěňat se narodilo osm, já jsem je tam na dvoře viděl a tenhle pejsek byl nejčilejší. Běžel hned za mnou a ten Slovák na mě napůl slovensky, napůl česky: Pán inžinýr, vy zlatý člověk, máte rád zvířata, to se hned pozná, vemte si to štěně. Dyť si vás samo vybralo. Co jsem měl dělat, nějakého psa stejně chceme, tak jsem kývl. Ženské z kostkárny dodaly krabici a pytle a tady nás máte.“

Tenhle kříženec, pojmenovali jsme ho Terýk, se stal zakladatelem dynastie psů našich rodičů. Ze štěňátka vyrostl pěkný pejsek, který byl podle našeho názoru k nerozeznání od čistokrevného tibetského teriéra. Všichni v rodině jsme si dobrosrdečného Terýka nesmírně oblíbili. Po stránce úpravy vizáže se mu nejvíc věnovala má šikovná sestra Danda. Ta ho česala i stříhala, stala se jeho vrchní lazebnicí. Kdykoliv chytil klíště, nerozpakovala se a nevítaného příživníka ho zbavila.

Vůdcem smečky byl ovšem pro našeho psa bezesporu táta. Terýk ho bezvýhradně miloval a táta Terýka jakbysmet. Stala se z nich nerozlučná dvojice, podnikající výlety do kopců kolem Ústí, pokud možno co nejméně schůdným terénem. Konečně měl táta zase pro své výpravy do přírody komplice. My děti jsme pomalu dospívaly a naše představy o trávení volného času se s tátovými začaly rozcházet. A máma, ta si na divokou přírodu nepotrpěla nikdy, odjakživa dávala přednost upraveným parkovým promenádám.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se naše rodina začala drobit a postupně se přesouvat do Prahy. Nejdříve jsem do hlavního města odešla na vysokou školu já, po mně sestra Danda. V roce 1972 byla ústecká rafinerie cukru zrušena a táta dostal coby zkušený chemický inženýr řadu pracovních nabídek v Ústí i v jeho okolí, mimo jiné v chemičce, nebo ve sklárně. Nabídky to byly lukrativní, finančně mnohem zajímavější, než bylo tenkrát běžné v cukrovarnictví. Jenomže náš táta byl cukrovarník tělem i duší, nabídky sice zvažoval, ale stále váhal říct konečné slovo. Kromě toho - máma měla jedno velké přání a to vrátit se po dlouhých dvaceti letech zpátky do Prahy, odkud naše rodina v roce 1952 odešla na svou pouť po českých cukrovarech. Když se dostavila pracovní nabídka z podnikového ředitelství Pražských cukrovarů v Praze-Čakovicích, bylo rozhodnuto. Zbytek rodiny, včetně psa Terýka se stěhoval do služebního bytu v Modřanech.

V Modřanech si Terýk zvykl rychle. Táta s ním, stejně jako předtím v Ústí, podnikal dlouhé procházky, ve všední dny po okolí Modřan a o víkendech po Jizerských horách, kde naše rodina vlastnila v Josefově Dole chalupu. Terýk nás doprovázel na toulkách na Kristiánov, Souš, Jizerku, Protrženou přehradu i na všechny rozhledny v okolí. Byl s námi na Bramberku, na Královce, na Černé Studnici, na Špičáku; nechyběl nikdy a nikde. Než jsme se ráno všichni vyhrabali z chalupy, táta s Terýkem po boku už měli za sebou, jen tak cvičně, třeba pochod náročným terénem na vodopády Jedlová.

Když Terýk ve věku patnácti let zemřel, zůstali v Modřanském bytě máma s tátou už sami dva. Děti byly pryč z domova už dlouho, teď odešel Terýk a  táta jakoby najednou o mnoho let zestárl. Nic ho netěšilo, ani do modřanské hospůdky Na Mydlinky už nechodil. „Bez Terýka jakoby mi už ani  to pivo ani nechutnalo,“ opakoval neustále.

Bylo nám jasné, že musí přijít za Terýka náhrada; tentokrát to vzala do rukou sama máma. Navázala kontakt s poradkyní chovu tibetských teriérů; to aby nový pejsek byl Terýkovi co nejpodobnější. Ale chyba lávky, zrovna žádná nově narozená štěňata nebyla k mání.

Jednoho dne se poradkyně ozvala: „ Je volná jedna fena u chovatelů ve Dvoře Králové, ale je jí už víc než půl roku, zájemce nakonec couvl, tak jim zůstala. Jestli chcete, jeďte se tam podívat.“

Naši jeli do Dvora Králové hned následující sobotu a fenku Ariku si ten samý den přivezli. Nebyla to nejlepší volba, měli radši počkat na nějaká další štěňata, ale oni už čekat za žádnou cenu nechtěli. Co na tom, že počítali původně se psem a ne s fenou.

„Arika udělá zkoušky, aby měla potřebné papíry a zařídíme si chovnou stanici. Ještě na tom vyděláme,“ obhajovala volbu máma.

Arice se u našich rodičů, kde byla každý všední den až do odpoledne sama doma, velice stýskalo. Vyla, kňučela, štěkala. Když se nikoho nedovolala, okousala dveře a rámy u oken. Není divu, její původní pánečci už byli v důchodu a Arika byla vytržena příliš pozdě z jejich společenství i ze společenství svých psích rodičů.

Situace se zlepšila až po odchodu mámy do důchodu, pak se Arika uklidnila. Nebyla dlouhé hodiny sama doma a to jí ke štěstí úplně stačilo. Pokud se týká plánů na chovatelskou stanici, na ty měla ovšem Arika úplně jiný názor, než její pánečci. S dohozenými čistokrevnými šampióny zvučných jmen nechtěla svérázná fenka zásadně nic mít. Zato voříšci z ulice, na ty si potrpěla. Poprvé utekla tátovi při procházce a výsledkem bylo šest nečistokrevných štěňátek. Rodiče štěňátka vypiplali a pak si dělali obrovskou starost s tím, aby ty tvorečky rozdali do opravdu dobrých rukou.

Jednou jedinkrát měla Arika štěňata čistokrevná, pak opět odmítala jakékoliv styky s nabízenými nápadníky. Své ženichy si nejraději vybírala sama, ten další a už poslední, byl černý vesnický vořech. Utekla našim rodičům ze zahrady a důsledkem byly další dětičky, dva bílí pejsci, celá Arika a tři fenky, černé jako jejich otec.

„Poslyš, co kdybychom si toho bílého s béžovou srstí kolem čumáčku nechali? Já v něm vidím celýho Terýka, když jsem ho tenkrát přivezl z Dobrovice,“ prosebně koukal táta po mámě. Věděl, že veškerá práce se dvěma psy by byla jen a jen na ní. Táta v té době už měl těžce nemocné plíce a většinu dne trávil napojen na dýchací přístroj. Kde byly ty časy, kdy lítal po kopcích s Terýkem!

Máma se snažila nemocnému manželovi ulehčit a zpříjemnit život, jak jen to šlo. S bílým Aričiným synem, tolik podobným Terýkovi souhlasila. Pejsek dostal jméno Punťa a zůstal v láskyplné péči našich rodičů. Ostatní štěňata byla rozdána a opět bylo pečlivě zvažováno, kde budou v opravdu dobrých rukou.

Máma od té doby vodila na procházku už ne jednoho, ale hned dva psy. Když Arika zemřela, naši ji oplakali. Způsobila jim mnohé problémy, ale vzpomínali na ni jako na milého, leč trochu svérázného, člena rodiny.

Když v roce 2001 podlehl táta své nemoci, Punťovi bylo šest let. Máma se na chlupatého Punťu upnula ještě víc, než kdykoliv předtím. Vždyť to byl pes, kterého si vybral táta!

Naší mamince bylo tenkrát, když do rodiny poprvé neochotně přijala první kočičku, čtyřicet let.  Letos oslaví pětaosmdesátiny, její soužití se zvířátky trvá tedy už neuvěřitelných čtyřicet pět let.

Punťa udržuje mámu ve skvělé kondici. Ta o něj musí pečovat, vodit ho ven, na nějaké stonání nemá čas. Hlavně, aby Punťa ještě dlouho vydržel živý a zdravý!