Marcela-Matějková-story

21 * Ženské na kostkárně a nedostatkové potraviny

Cukrovar v Ústí nad Labem nezpracovával řepu, jak jsme to znali z Cerekvice. Cukrovka se  v regionu nepěstovala, ústecká rafinerie cukru zato využívala vhodných dopravních možností po Labi i po železnici. Od samého vzniku ústeckého cukrovarnictví sem byl dovážen surový třtinový cukr k výrobě krystalu, písku, kostek a dalších konečných cukerných produktů. Stejně tomu bylo i v době, kdy sem táta nastoupil v roce 1960 do funkce výrobního náměstka.  

Cukrovar nebyl závislý na sklizni řepy a od toho se odvíjela doba trvání kampaně. Na rozdíl od Cerekvice, kde kampaň probíhala maximálně tři měsíce, v Ústí se cukr vyráběl od října až do května. Na tuto dobu se taky najímali sezónní dělníci. Trvalý pracovní poměr se uzavíral jen se členy vedení či s kmenovými řemeslníky.

Pro šikovné řemeslníky měl náš táta značné uznání, vzhledem k tomu, že sám byl člověk prakticky založený; sezení v kanceláři, nebo ve vědecké laboratoři, to by pro něj nebylo. Proto taky odmítl po absolvování Vysoké školy chemicko technologické nabídku zůstat na fakultě jako asistent. Razil heslo: „Nejdříve musí každý projít dostatečně dlouhou praxí, teprve pak může o problému dobře přednášet ostatním.“

Táta v Ústí skutečně přednášel a to jako externí učitel na chemické průmyslovce. Kromě toho si přivydělával jako průvodce v ČEDOKu. Prováděl Němce tady u nás, nebo jezdil s našimi zájezdy do Německa. Jeho hlavní pracovní činností ale zůstalo vedení cukrovaru.

V cukrovaru se většina dělníků nabírala až na kampaň, o brigádu měly zájem zejména důchodkyně, nejen z nejbližšího okolí Pražské ulice, ale z celého Ústí. O tuhle práci byla vždycky rvačka, každý by si býval rád přivydělal. Nabídka míst byla omezená a zájem každoročně značně převyšoval potřebu sezónních dělníků.

Ženy volily různé metody, jak si práci v cukrovaru zajistit. Některé z nich si zvykly přicházet k nám do bytu, z počátku chodily večer, aby poprosily o místo přímo tátu. Ten jim nikdy nic závazně neslíbil a velice nelibě tyto návštěvy nesl. Zájemkyně o práci byly fikané a brzy zjistily, kde je skulinka, kudy by bylo možno vlažnost pana inženýra nahlodat. Prostřednictvím jeho manželky, přece! Jakoby náhodou přicházely už brzy odpoledne, kdy táta doma ještě nebyl. Důchodkyně tedy pohovořila s mámou, pochválila dětičky, jak jsou roztomilé a dobře vychované, rozdala nám čokolády a žvýkačky a odešla. Druhý den u nás zvonila zas, tentokrát s krabicí domácích vajec, vždyť ty děti to potřebují, jsou přece ve vývinu! Nechat si zaplatit potraviny, to ta která důchodkyně zásadně odmítala s tím, že chce jen pomoci, když v krámech je jak vybíleno!

To byla pravda, potravin bylo tenkrát počátkem šedesátých let v obchodech nedostatek. Stát ceny potravin dotoval, tlačil je uměle dolů na úkor jiného zboží. Jídlo bylo tedy opravdu levné, koupit by si ho teoreticky mohl opravdu každý, ovšem kdyby na trhu bylo v dostatečném množství. Jenže ono bylo tenkrát zrovna artiklem nedostatkovým. Že za socializmu, díky skvěle propracovanému plánovacímu systému, stále něco na trhu chybělo, to je všeobecně známo. Jednou se nedal sehnat toaletní papír, jindy dětské punčocháče, pak zas obyčejné hrnky na kafe. O luxusním zboží ani nemluvím.

Na začátku šedesátých let naši rodinu nejvíc sužovalo obtížné shánění potravin. Když jsme se nastěhovali do Ústí, nejmladší  sestře Zuzce byly tři měsíce, nám třem dalším sourozencům od pěti do jedenácti let. Pamatuji se, že já, jako nejstarší, jsem tenkrát začala opravdu hodně jíst, spořádat devět knedlíků pro mne nebyl žádný problém, na posezení jsem byla schopna vypít litr mléka. Ovšem soudružka prodavačka z jediného malého obchodu v širokém okolí cukrovaru o vlastní vůli rozhodla, že naší šestičlenné rodině přidělí jen litr mléka týdně. Podobné to bylo s vejci, pečivem a vším ostatním. K tomu ještě po celou dobu, kdy máma stála ve frontě, vedla prodavačka řeči typu: „Jo, milá paní inženýrová, aspoň vidíte, jak na tom byli dříve dělníci. Dneska už nám páni neporoučí, dělník se nadře, tak se musí najíst, to se nedá nic dělat .“

Důchodkyně, chtivé výdělku v cukrovaru k nám přicházely na kus řeči a přinášely tu vajíčka,  tu zas něco jiného z domácích zdrojů. Nic za to nechtěly, dělaly to přece pro dobro nás dětí a pak už jen pro maličkost: „ Paninko, že se za mne přimluvíte u pana inženýra, vždyť mu to nic neudělá, mám tam být já, nebo ňáká jiná, no řekněte, není to pravda?“

Máma se přimlouvala, táta nadával, chvíli odolával, ale nakonec povolil a škemrající důchodkyni do cukrovaru přijal. Tak to zkrátka tenkrát za socializmu chodilo se vším a všude.

Problémy nastávaly tátovi pravidelně při rozdělování odměn a prémií. V druhé půlce šedesátých let se od vedení podniků začalo požadovat, aby tato část mzdy se diferencovala dle zásluh. Táta tedy diferencoval a zejména ženské na kostkárně to nelibě nesly. Rozdíly byly opravdu nepatrné, ale stačily vyvolat obrovské hádky a protesty. Když táta pravidelně každé ráno procházel jednotlivými úseky továrny, dělnice se na něj slétly jako vosy a s ječením se jedna přes druhou dožadovaly nápravy.

Táta se odmítal několika desetikorunami zabývat a jednou se dokonce dostal do místního plátku Průboj, kde byl zaměstnankyněmi kostkárny označen za protilidového intelektuála, pohrdajícího dělnickou třídou. S velkým zadostiučiněním tenkrát celá naše rodina přijala další článek, který vyšel v Průboji necelý měsíc nato. Zde údajné protilidové chování našeho táty rozhořčeně dementovali řemeslníci z cukrovaru. Pod článkem byli podepsáni všichni ti, kterých si táta pro jejich řemeslný um opravdu vážil. Zcela paradoxně byl mezi nimi i manžel jedné ze vzbouřených dam z kostkárny.

Tátu toto zastání nejen potěšilo, ale dá se říct, že přímo dojalo. Však taky všechny ty „prima kluky“, jak se o cukrovarských řemeslnících vždy vyjadřoval, pozval do hospody na pivo. Přestože u jednoho „kousku“ nezůstalo, máma zcela výjimečně tuto návštěvu restauračního zařízení schválila.

S ženskými z kostkárny měl problém ještě jeden příslušník naší rodiny a to byla naše bába. Stejně jako kdysi do Cerekvice, jezdila i do Ústí na několik měsíců na brigádu na kostkárnu. Jakmile byly naší nejmladší sestře Zuzce tři roky, přijížděla bába ze Všenor i s ní a brigádničila v cukrovaru. Zuzka v té době navštěvovala u nás v Čajkovského ulici přechodně školku a pak zase s bábou odjely za dědou do Všenor, kde Zuzka od dosažení svého jednoho roku žila.

Jakmile ženské z kostkárny zjistily, kdo bude s nimi spolupracovat, vyděsily se. Každá z nich si totiž pravidelně přikrádala cukr pro potřebu vlastní domácnosti a svědka svého počínání přímo z rodiny inženýra, jak tátu ve fabrice všichni nazývali, nemohly ty dobré duše z kostkárny potřebovat.

Nešťastná bába si doma ztěžovala, že ženské v práci ji nesnášejí, odmítají se s ní bavit a naprosto ji ignorují, zkrátka, držely si ji od těla. To nebylo nic pro naši srdečnou a společenskou bábu, která si s každým ráda zdrbla a zasmála se. Nejhorší potupou pro ni bylo, když se doslechla, z čeho ji kolegyně podezírají. Že prý na ně bronzuje, dokonce, že ji táta na ně nasadil. Večer mi to doma s pláčem vyprávěla a já jsem brečela s ní, tak mi jí bylo líto. Vždyť to bylo tak nespravedlivé a my, děti, jsme bábu tolik milovaly!

Najednou se všechno zklidnilo a začali jsme potkávat bábu s ostatními ženskými, jak jdou z práce v srdečném rozhovoru. Následně byla bába požádána jednou z kolegyň, zda by jí pomohla péct cukroví a dorty pro vnučku na svatbu. Samozřejmě, že šla ráda, vždyť to byla pro ni čest. Domů pak přinesla velkou výslužku a dodnes si pamatuji, jaká dobrota to byla.

Jak k obratu ve vztazích na kostkárně došlo, to se tenkrát dozvěděla jen máma a ta nám to svěřila až po bábině smrti. Zkrátka a dobře, bába začala taky krást v malém cukr, tak jako všechny ostatní ženské. Ty ji poradily schovávat ho za podprsenku. Co je pod tímhle kusem prádla, nebude přece vrátný kontrolovat. A tak bába nadšeně každý den nosila domů cukr a náladu měla od té doby vynikající. K potěšení celé naší rodiny.

Tuto část končím krédem naší milé báby, které dodneška ráda cituji. Když si večer unavená ustýlala gauč v naší kuchyni s tím, že půjde taky už spát, pravidelně prohlašovala:

„Postel, nejlepší kus nábytku.“

S tím se přeci nedá, než souhlasit!