Marcela-Matějková-story

5 * Vánoce a jak to bylo dál

Po skončení kampaně následovaly Vánoce. Téměř každý rok u nás na Vánoce byla babi mokropeská s dědou. Pouze jednou je s námi trávili babička a děda všenorští. Myslím, že to bylo v roce 1954, kdy  babička  k nám do Cerekvice přijela těsně před Štědrým dnem přímo z Vídně, z pohřbu svého bratra Vinciho. Babička mně a Dandě tenkrát přivezla  panenky ve vídeňském kroji. Panenky to byly krásné, mrkačky s pravými vlasy, ale měly jednu zásadní chybu - nesměly jsme si s nimi hrát, protože vše ze západu bylo v té době považováno za vzácnost. Náš bratranec Zdenek dostal tenkrát od babičky auto s elektronickým pohonem a to byla tak mimořádná rarita, že se auto vyndávalo z vitríny se starožitným nádobím jen výjimečně a to pouze za přítomnosti dospělých.  

            Za železnou oponu se v padesátých letech nesmělo a na pohřeb bratra se dostala do Vídně jen babička. Další členové rodiny žijící v Československu na pohřeb nesměli. Tehdy jsem prvně slyšela o tátových bratrancích, Hansovi a Petrovi, kteří jako poloviční židé se zachránili před fašisty útěkem z Rakouska do Anglie a od té doby žili v Londýně. O nich, ani o vídeňské tetě Märy, jsme se ale před nikým nesměli zmiňovat, protože v oné době nebylo žádoucí mít příbuzné na západě. Dost na tom, že táta měl v dokladech uvedeno jako místo narození Vídeň.     

            Ale vracím se do Cerekvice. Na Vánoce už byla pohoda a klid, kampaňový ruch skončil. Na Štědrý den odpoledne s námi dětmi chodil děda na procházku do Bučiny a večer jsme s tátou koukali oknem dětského pokoje, kdy se na staré truhlárně rozsvítí světýlko a přijde Ježíšek. Odpoledne přicházel popřát hezké Vánoce pan inženýr Vlček. Každý rok přinášel mámě jako dárek jeden starožitný kávový šálek s podšálkem, vevnitř zlacený. Máma má v  Modřanech ve skleníku čtyři tyto šálky, zelený, modrý, hnědý a zelenožlutý. Jednou pana Vlčka přemlouvali naši, aby zůstal na slavnostní večeři. On nechtěl obtěžovat a protože venkovní dveře byly zamčené, utekl oknem.

            Pan Vlček byl rozvedený, bydlel sám v bytě nad námi a na návštěvu k nám chodil často. Byl to velký sportovec a taky dost podivín. Když jsme venku pod jeho okny s ostatními dětmi příliš hlučely, polil nás vodou. Někdy chodil s naší rodinou na výlety, třeba do Nových Hradů, nebo do Nedošínského háje.

            Pan Vlček si moc potrpěl na naší mámu, také ona jediná směla chodit na jeho velkou zahradu přímo u domu, kde se opalovala, učila se němčinu, nebo si cvičila mozek počítáním matematických příkladů. Když odešel pan Vlček do penze, odstěhoval se do svého domu do Kostelce nad Černými Lesy.

Po mnoha letech, to už jsme v Cerekvici dávno nebydleli, se mezi cukrovarníky roznesla zpráva, že pan inženýr Vlček zemřel. Není divu, že se máma hrozně polekala, když ho po nějaké době před nádražím Praha - Střed znenadání potkala živého a zdravého. Ukázalo se, že s tou smrtí se jednalo o falešný poplach, takže bylo na místě, že máma přijala pozvání neočekávaně „obživlého“ kamaráda na skleničku. Domů do Ústí nad Labem přijela o několik vlaků později, než původně plánovala a nadšeně nám vyprávěla o šťastném setkání.

Kdy pan Vlček skutečně zemřel, to nevím. Já jsem ho ale viděla ještě v létě 1971, kdy se objevil ve Všenorech, kde jsme s manželem po svatbě bydleli. Byla jsem tenkrát v jiném stavu a pan inženýr dojatě konstatoval, jak jsem podobná své mamince Dádě z doby Cerekvické.

            Po pravdě řečeno, já se vůbec nedivím, že se naše máma panu Vlčkovi líbila. Byla tenkrát v Cerekvici ještě i po třech dětech štíhlá a když se hezky oblékla, moc jí to slušelo. Před nástupem komunistů k moci se u nich doma nemuselo šetřit a tak si máma nechávala šít šaty u Podolské, což byl jeden z nejvěhlasnějších prvorepublikových módních salónů. To oblečení občas nosila ještě v Cerekvici. Pamatuji si třeba na odpolední tmavomodré šaty se zlatým zdobením, na krásné taneční bleděmodré šaty s našitými látkovými věnečky ze stejné látky, nebo na romantické růžové plesové šaty.

            V padesátých letech byla ovšem móda poplatná diktatuře proletariátu, lidé chodili oblečeni jednotvárně, rozdíly se nepěstovaly. Obvyklé byly montérky, tepláky a pamatuji se na takzvaný šedý mor, což byly galoše, které se v zimě nosily přes boty nebo přes bačkory.

            Máma si tedy musela dávat pozor, kde a před kým jaké oblečení nosí. Budoval se totiž socialismus a nápadité šaty zaváněly kapitalismem. A vše, co mohlo třeba jen vzdáleně připomínat  kapitalismus, bylo přinejmenším podezřelé.

            Neúspěšné boje jsme já a Danda vedly s mámou  o to, aby jsme směly chodit do školy v teplácích, tak jako většina ostatních dětí. Po dvoře jsme mohly běhat v čemkoliv a to mi vyhovovalo. Šaty do školy, nebo dokonce parádní nedělní oblečení jsem nenáviděla, nejvíc ze všeho bílou rádiovku, námořnický obleček, nebo světle béžový hubertus. Tahle paráda byla povinná pro mne, Dandu a později i pro malého Martínka vždy, když se jelo do Litomyšle, nebo do Vysokého Mýta.