Marcela-Matějková-story

Mé sladké dětství
aneb ze života cukrovarnické dcerky

Můj manžel mi občas říká, že jsem cukrovarnická dcerka. Má pravdu. Pocházím z cukrovarnické rodiny a jak šel život, tak jsme se stěhovali z cukrovaru do cukrovaru. Do východních Čech, později do severních a nakonec se rodina vrátila v sedmdesátých letech do Prahy. To jsem však měla již vlastní domácnost a tak, stejně jako moji rodiče, jsem začínala hospodařit u babi a dědy ve Všenorech. Ale vraťme se k počátkům.

1 * Tátova studia

 Táta se po válce už jako ženatý rozhodl, že půjde studovat vysokou školu. Do třicítky neměl daleko, ale za války byly vysoké školy zavřené, tak to přicházelo v úvahu až po jejím skončení. Babi s dědou byli v té době ještě dobře situovaní, takže souhlasili s tím, že mladou rodinu s dítětem budou živit. Než táta vysokou školu dokončil, byly však na světě již děti dvě a to já a Danda. Do Cerekvice nad Loučnou se naše rodina dostala ze Všenor náhodou, víceméně v důsledku historických událostí.

Jak vím z vyprávění, táta původně uvažoval o studiu meteorologie. Tato problematika ho moc bavila a zájem o jevy kolem počasí mu zůstal až do konce života. Obor nebyl však v té době v Praze otevřen, musel tedy přemýšlet o něčem jiném. Nakonec se rozhodl pro Vysokou školu chemicko technologickou a začal na ní studovat potravinářskou chemii.

Vysokou školu táta studoval a následně dokončil v nejkrutějších letech totalitního komunistického režimu. Oba moji rodiče byli v době svého mládí nadšenými stoupenci Československé strany národně socialistické, druhé nejsilnější strany po volbách v roce 1946. Jejich sympatie k této straně byly v místě jejich bydliště ve Všenorech všeobecně známé. Nijak se netajili svou naprostou deziluzí, když 25. února 1948 po přijetí demise ministrů československé vlády prezidentem Benešem, byla v Československu odstartována éra komunistické totality. 25. února 1948, osm měsíců před jejich svatbou, se spolu zúčastnili demonstrace nekomunistických studentů, jdoucích na Hrad vyjádřit prezidentovi Benešovi podporu. Po surovém rozehnání shromáždění, kdy esenbáci sráželi studenty na zem, kopali do nich a tloukli jim hlavami o chodníky, jich bylo několik desítek zatčeno. Ostatní účastníci průvodu se rozprchli po Malé straně, mámě a tátovi se naštěstí podařilo ukrýt v průchodu jednoho domu v Nerudově ulici.

Otřesená máma téhož dne okamžitě po příjezdu do Všenor utíkala rovnou z vlaku k Zikmundovským. Pan učitel Zikmundovský byl v dětství dlouho jejím vzorem, po válce se však dal ke komunistům. Máma cítila potřebu okamžitě ho informovat, co se v Praze stalo. Paní Zikmundovská, rovněž kovaná komunistka, jí prý na to pouze sdělila: „Dádinko, nediv se, lid to chtěl!“

Hned po únorovém převratu následovaly represálie proti politicky nespolehlivým osobám. Lidé byli propouštěni z ministerstev, úřadů, podniků a vysokých škol. Po propouštění ze zaměstnání, nebo ze studia následovalo zatýkání, politické procesy, rozsudky k doživotním nebo dlouholetým trestům vězení a popravy. 10. března 1948 ráno byl nalezen ministr zahraničí Jan Masaryk pod okny Černínského paláce mrtev. Dodneška není známo, zda spáchal sebevraždu, nebo zda byl zavražděn.

Dne 27. června 1950 byl vykonán rozsudek trestu smrti na čtyřech odsouzených pro údajné zločiny velezrady a vyzvědačství, jednou z popravených byla doktorka Milada Horáková, bývalá poslankyně za Československou stranu národně socialistickou.

V rámci procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1952  popraven komunistický politik Rudolf Slánský, podílející se předtím při únorovém převratu aktivně ve prospěch komunistů.

V období od ledna roku 1949 do konce roku 1953 bylo v rámci politických procesů popraveno komunisty 215 osob, dalších 23 osob bylo zastřeleno údajně na útěku z věznic, další desítky při přechodu hranic. Obrovské množství politicky údajně nespolehlivých osob bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody na desítky let.

Máma s tátou, kteří v té době bydleli ve Všenorech v Jitřence, poslouchali přenosy z politických procesů přenášených rozhlasem a jejich strach z možných represálií rostl. Dědovi Molhancovi komunisti znárodnili drogérii na Smíchově. V Mokropsech se chudina chystala, že vtrhnou do Jitřenky a naši rodinu z ní vyženou. Mezitím táta dostudoval a měl závazně slíbené místo v Modřanském cukrovaru. Na poslední chvíli mu bylo zaměstnání zde z politických důvodů odmítnuto.

Náš druhý děda, zvaný Všenorský, penzionovaný účetní ředitel Poštovní spořitelny, dokonce ze zoufalství vstoupil do komunistické strany, aby svého syna nějak podpořil při hledání zaměstnání v Praze. Naši ale stejně v Jitřence nebyli spokojeni a toužili se osamostatnit od babi a dědy. Rozhodli se, že Prahu opustí a odejdou na venkov.