Marcela-Matějková-story

Dnes budu vyprávět o slečně učitelce Dvořáčkové, o Příbrami a o Svaté hoře.

            Bylo mi asi čtyři až pět let. Jednoho dne k nám přišel pan řídící učitel Bezděk ze sousední školy a přivedl s sebou pana řídícího učitele Dvořáčka z Příbrami a jeho dceru, slečnu učitelku Marii Dvořáčkovou. Doma jí říkali Mája. Právě dokončila studia na učitelském ústavu a nadřízeným úřadem byla přidělena jako učitelka k nám do Horních Mokropes. Doma měli o ni starost, kde bude bydlet a celkově jak tady bude žít a tak zdější pan řídící poradil bydlení u nás v Jitřence. Babička s tím souhlasila a tak se stalo, že náš dům dostal nového obyvatele.

            Já jsem se brzy se slečnou skamarádila. Ona si se mnou hrávala a po nějakém čase mě pozvala na víkend, až pojede domů do Příbrami, že mě vezme s sebou. Samozřejmě že to projednala s mojí maminkou, babičkou a dědečkem.

            Tam v její rodině se mi moc líbilo. Měli vilku se zahrádkou na pokraji Příbrami.Jejího tatínka pana řídícího Dvořáčka jsem už znala. Její maminka byla také učitelka, ale byla už doma a starala se o domácnost. Moje slečna Mája měla ještě sestru Karličku a bratra Edu. Všichni byli učitelé.

            Z jejich rodiny jsem měla nejraději pana řídícího. On se mi také nejvíce věnoval (já totiž jsem k nim jezdila častěji a o prázdninách jsem u nich byla, myslím, několik týdnů. Ovšem, že se mi také stýskalo, vždyť jsem byla poprvé sama z domova a byla jsem ještě hodně malé dítě).

            Všichni členové jejich rodiny byli přísní učitelé a já jsem měla s paní řídící jednou pořádnou nepříjemnost, ona doma vařila a mně řekla, abych si hrála na zahradě. Tak jsem se tam rozhlížela a uviděla jsem, že tam mají také dvorek s králíky a slepicemi. Tak jsem otevřela králíkárnu a vzala jsem si ven malé králíčky. Hrála jsem si s nimi a protože tam byla také nádoba s vodou, ty malinké králíčky jsem tam vykoupala. Ale v tom okamžiku přišla paní řídící podívat se, co dělám a opravdu moc se rozzlobila. Řekla, že králíčkové se koupat nesmějí a že teď asi umřou. Byla jsem moc nešťastná.

            To pan řídící se na mně nikdy nezlobil. On měl k malému dítěti velice pěkný vztah. V podvečer chodíval na pole pro jetelíček pro králíčky a vždycky mě bral s sebou. Vrchol mojí radosti byl, když jsme spolu chodili na Svatou Horu. Tam jsme viděli poutníky jak v procesích přicházejí po polních cestách a blíží se ke Svaté Hoře. Zpívali nábožné písně a když sem došli, byli slavnostně vítáni hudbou a slavnostně oblečenými kněžími. Potom vcházeli do kostela a tam hrál na varhany můj pan řídící. To byla pro mne veliká, radostná událost, doprovázená ještě mohutnými hlasy zvonů.

            Příští školní rok ze mne byla už školačka. Šla jsem do první třídy v Horních Mokropsech, ale slečna učitelka Dvořáčková tam už nebyla. Byla přeložena do Mníšku a s námi se vídala jenom výjimečně, když naši rodinu přišla pěšky navštívit. A asi za dva roky umřel její tatínek pan řídící Dvořáček na leukémii krve. Byli jsme v Příbrami na pohřbu, maminka, babička a já. Pamatuji se, jak jsme šly na náměstí ke květináři nechat udělat velikou smuteční kytici. Myslím, že pak už naše vztahy skončily.