Marcela-Matějková-story

Střípky

- Dovolená na Orlíku (já+babička+děda)

hezká, ale zčásti propršená

„obdivuju je, že se mnou pořád dokola hrají Černého Petra a nepřestane je to bavit – no jasně, třeba je to ani nebavilo, ale bavilo to přece mě!“

- Země, město

„už nevím přesně kdy a kde (asi v Josefodole), ale tuhle hru jsem ve svém dětství nejčastěji, a možná jedině, hrála s babičkou“

- Oslavy a rodinná setkání

ve Všenorech, Modřanech, Josefodole

babička byla (a je) vždycky nejenom výborná hostitelka, ale i dobrá společnice. jenom časté zvolání: „a copak jsi Andrejko říkala?“ už díky dobrým naslouchátkům patří minulosti

- Vaření domácích knedlíků

než jsem jela hlídat děti do Německa, učila mě babička vařit česká jídla

„něco tak složitého asi nikdy vařit nebudu, myslela jsem si tehdy – a taky že ne! ale mám na ně kam jezdit“

- Svatební dort

svatbu jsme nikomu, kromě rodičů, neoznámili předem a tak jsem měla obavy, jak to přijme zejména starší generace

„jedeme do Všenor a trochu se mi svírá žaludek, bude stísněná nálada? babička s dědou ve svátečním, nádherný dort ve tvaru srdce, milé přivítání, příjemné posezení – to všechno bylo pro mě moc milé překvapení“

- Návštěvy na Proseku

dojmy z té minulé:

„-babička se upřímně zajímá o Nelu, těší mě to

  -Adam v ní cítí autoritu, když mu vysvětlí, že nesmí bouchat Nelu, Adam o tom mluví ještě několik dní

   a dodržuje to (bohužel pouze těch několik dní)

  -ten guláš, který babička přivezla, byl  vynikající!“

Andy,

Andrea Kendziurová

***

Babička má ráda psy, kterých je v rodině několik, a o jednom z nich napsal Vojta sloh: „Naše rodina a jiná zvířena“

Nejvýraznějším členem naší rodiny je psí fenka Betynka.

Přišli jsme k ní zcela náhodně . Ačkoliv já jsem si psa přál již od malička a jednou jsem si o něj napsal i Ježíškovi, máma mi ho nikdy nedopřála se slovy, že do tak malého bytu, navíc v centru města, pes nepatří. A tak jsem se s možností zvířete v naší rodině po nějaké době rozloučil.

Jednoho dne, před čtyřmi lety, zrovna když jsem byl sám doma, zazvonil v bytě domovní zvonek. Ozval se v něm mámin hlas, který mi oznámil, že si mám dojít k domovním dveřím pro návštěvu. Já, těšíc se na někoho známého, běžel jsem z našeho třetího posledního patra dolu ke dveřím. Mé nadšení se však změnilo v úžas, když jsem u dveří uviděl místo očekávané návštěvy krásného pejska, který místo na vodítku byl přivázán na provaze. Provaz mi byl předán do ruky s tím, že se mám o psa postarat, protože máma jede ještě něco vyřídit.Vyšel jsem tedy se psem nahoru do našeho bytu a zde ho volně vypustil. V zápětí jsem zjistil, že tak divoké zvíře jsem ještě neviděl. Pes se rozběhl po našem malém bytě, pobíhal od rohu k rohu, chvílemi štěkajíc, a nedal se zastavit. Až později jsme pochopili, že se jedná o chování bojácného psa, který si už zažil mnoho zlého.

Od mámy jsem se dozvěděl, že tento pes měl přijít do útulku a ona, protože jí ho bylo líto, se nechala přemluvit, že se o psa postará. Nechala však naší adresu a telefon v obou pražských útulcích a věřila, že se o psa brzy někdo přihlásí. Druhý den jsme se u zvěrolékaře dozvěděli, že se jedná o mladou fenku kokršpaněla, o kterou, vzhledem k jejímu stavu a poraněním, nebylo dobře pečováno. O pejska se nikdo nepřihlásil a zůstal nám již napořád. Já jsem mu dal jméno Betynka. To jsem ale ještě netušil, že u nás v parku se každá třetí fenka jmenuje také Bety. Na jméno si náš nový člen rodiny rychle zvykl.

Betynka je moc krásná, má tmavé oči, zrzavý kožich, vepředu bílou náprsenku, dlouhé plandavé uši, které vypadají jak po trvalé, je drobná a štíhlá, a tělo má zakončeno useknutým ocáskem. Po několikaletém soužití s námi už skoro úplně vymizel její strach a neklid. Mrštná a uštěkaná je však stále. Žebrat umí dokonale, což se jí dá celkem odpustit, protože se to říká o všech kokršpanělech. Venku je s ní veliká legrace. Dá se s ní dělat spousta zábavných činností. Od aportování šišek, kdy mi šišku již ale do ruky nikdy zpět nedá, až po nadšené plavání v řece a její oblíbené dovádění ve sněhu. Její jedinou slabou stránkou je, že sežere cokoliv, co najde. Před pobytem u nás byla zřejmě zvyklá si hledat potravu sama, a proto si myslíme, že se už nikdy nezbaví pocitu, že má nedostatek jídla. Když se na mě Betyna podívá, k čemuž ještě většinou zahýbe ušima, často mě napadá, že dělá dojem šaška s vážnýma očima. Stále znovu se mi stává, že mě lidé zastavují a našeho pejska obdivují. Stále znovu se mi stává, že mě lidé zastavují a našeho pejska obdivují.

Příchodem nového člena rodiny se změnil můj každodenní život. Musím ráno dříve vstávat a chodit s Betynkou ven, odpoledne to samé a večer zase. Přesto jsem však moc rád, že ji máme, protože je to moc milé a krásné zpestření našeho života.      

Vojta,

Vojtěch Smetana