Marcela-Matějková-story

(2)  Rodiče

Motto:

Čas neúprosně smazává vše, v čem jsme ještě včera žili, na čem jsme nedávno pracovali. Lidé umírají, rodí se noví, a snadno se zapomíná na události, o nichž jsme dnes přesvědčeni, že nezaniknou.

I proto chci psát své paměti, aby se uchovalo pro budoucnost vše, co známe z minulosti, abychom se z ní poučili tak, jako se bude budoucnost poučovat z dneška.

Již před několika lety jsme si s manželem řekli, že už oba pamatujeme mnoho zajímavého ze soukromého života i z veřejných událostí a že bychom měli psát svoje paměti. Dlouho to zůstávalo jenom při našem přání. Můj Mirek však byl čím dál tím víc nemocný a asi už neměl sílu, aby se namáhal s psaním, a já zase, když jsem chtěla, aby měl dobře uvařeno, a aby o něj bylo dobře pečováno – též jsem měla na starost dům i zahradu ve Všenorech, kde jsme pak už bydleli trvale - tak jsem na psaní neměla čas.

Teprve teď, když jsem zůstala sama, vidím, že je nejvyšší čas se přičinit. Myslím, že bude dobře začít psát od počátku mého života.

Moji rodiče se seznámili při letní taneční zábavě na zahradě restaurace U Mesteků v Horních Mokropsech (dnes Všenorech). Nevím, jestli se do sebe tak moc zamilovali, ale jisté je, že po krátké známosti byla svatba. Nemohli mít ani čas, povídat si o tom, jak si to manželství představují a těšit se na to.

Mamince bylo 18 let a mně potom několikrát říkala, že se chtěla vdávat proto, že už chtěla být svou paní a že nechtěla pořád poslouchat rodiče.

A můj otec mi zase, když už jsem byla velká, povídal, že viděl, že maminčin otec, můj dědeček Holub, má spoustu peněz, a že on, můj otec, se tam bude mít dobře.

Jenže dědeček Holub měl vlastní představu o tom, jak se svými penězi naložit. Chtěl totiž postavit pěknou vilu o dvou bytových jednotkách se zahradou a těšil se, že tam budou všichni šťastně žít pospolu.

Svatba mých rodičů byla 13. října 1923 v Praze na Smíchově v kostele sv. Václava a byla to prý taková sláva, že to Smíchov už dlouho neviděl.

A podle společenských pravidel za 9 měsíců, 28. července 1924 jsem se narodila já.

Takové novorozeně by se mělo zajímat o to, do jaké společnosti se narodilo a kdo jsou jeho rodiče. Já kdybych se o to byla starala, jistě bych se divila, kde že je můj tatínek, že se na mne ještě nepřišel podívat.

To on tatínek se už vydal na cestu vlakem ze Všenor do porodnice na Štvanici. Ale měl tu smůlu, že se ze Všenor dostal jenom na Smíchovské nádraží. Tam jakoby zázrakem se objevila parta kamarádů Mladočechů, která jela na výlet na Karlštejn. I podivili se, že Jůla jede do porodnice a rychle ho přesvědčili, aby jel raději s nimi. „Bábovku vezmeme s sebou a kytici vyhodíme do koše na odpadky“. To cituji přesně podle vyprávění mých předků, hlavně ale mého otce.

Můj otec byl člověk vrcholně společenský a ve společnosti velice oblíbený. Po svatbě chtěl žít jako za svobodna, to znamená po zaměstnání zajít do nějaké útulné pražské hospůdky, nebo na Smíchově k Holubovům, kde určitě byli nějací známí a kde bylo veselo a nepospíchalo se domů.

Maminka zase, jako spořádaná dcerka, se starala o domácnost a o dítě, a odpoledne a večer si přála, aby se manžel vracel pravidelně a včas ze zaměstnání a věnoval se rodině.

Často prý, když bylo hezky, nastrojila kočárek, v němž jsem nastrojená ležela já, a šlo se procházkou k nádraží, naproti tátovi, který se měl právě vrátit z práce, ale jaké zklamání – šli jsme zbytečně a táta se vrátil často až pozdě večer a někdy také nepřijel vůbec (to prý mu ujel poslední vlak a on šel spát ke svému otci, který bydlel na Smíchově).

Ani jeden z nich nebyl ochoten k nějakému kompromisu, ani jednoho z nich nenapadlo, aby si spolu povídali o těch svých problémech. Aby si pověděli o tom, jak si ten svůj společný život představují a aby se pokusili o nějakou dohodu.

„Jsem ještě mlád, abych už poslouchal dětský pláč.“

Z té jejich mladé lásky zůstalo jen hodně trpkosti, nespokojenosti, a oba byli nešťastní.

Jak dál?  Rozvedli se!