Marcela-Matějková-story

Vraťme se však zase ještě zpět do let mého útlého předškolního věku.

            Vidím před sebou úzce vymezený obraz, na který nikdy nemohu zapomenout – ale kolem jakoby vůbec nic jiného neexistovalo.

            Ten obraz byl v obchodě s dětskými hračkami. Byla tam moje babička Holubová, nějaká prodavačka a já. Zřejmě mi šla babička koupit velikánského medvěda. A já jasně vidím v tom krámě vpravo tříkolku a na ní seděl velikánský plyšový medvěd.  Právě ten se mi ohromně líbil a toho jsem chtěla. Ale chyba lávky – ten medvěd byl krásně bílý a takového si babička nepředstavovala, protože by se špinil. O tom, jak to dopadlo a jakého jsme tenkrát koupili, o tom je jasný důkaz, který existuje až do dneška v naší domácnosti, Ten medvěd je totiž hnědý. Objevuje se na několika fotografiích tehdejší doby. Měl růžovou mašli kolem krku a odjakživa má jméno Menín.

            Měla jsem mnoho hraček, ale žádná se u nás nezachovala až do dnešních časů, jenom Menín. V současné době je v naší chalupě v Josefodole a má už nového majitele a sice mého malého vnuka Šimona, který si ho oblíbil. A já jsem ráda, že Menín zase ještě neskončí někde v popelnici mezi odpadky, ale bude ho mít zase ještě někdo rád.

***

Že jsem od narození žila ve Všenorech, ve vile Jitřence až do mých 29ti let, to je snad už dostatečně známo. Tam jsem se ve 24 letech vdala a s mým drahým Mirkem jsme tam ještě pět let žili. Tam (v porodnici v Praze) se nám narodily dvě holčičky – Marcelka a Dagmarka – všeobecně nazývaná jménem Danda.

            Také zde na té zahradě mám vzpomínku z útlého dětství. Vedle našeho pozemku měli venkovský dům, čistě jenom na rekreaci, Prokopcovi. Koupili ho dva roky po nás a pěkně si ho vylepšili. Vyprávěli, že viděli na naší zahradě stát kočárek, v němž jsem spala já a hlídali mě dva psi, čeští fouskové. Prokopovi měli dvě děti. Mirka o rok staršího než já a Květu o tři roky starší než já. Byla jsem šťastná, když přijeli na léto, protože tam ihned bylo rušno. Brali mě do svojí společnosti a přicházela tam také Věra Bukovská a někdy i Bobina Valtová.

Abychom měli volný průchod ze zahrady do zahrady, větší děti vylomily několik planěk v plotě. Jednou, když jsem skrz plot prolézala právě já, objevil se tam hřebík. Možná, že byl i rezavý. A ten se mi zabodnul do břicha a já místo abych zabrzdila a toho hřebíku se zbavila, jsem pokračovala ve svém prolézání do vedlejší zahrady. A hřebík mi roztrhl kůži na celém břiše. Tekla z toho krev a ty větší děti se lekly, že mě špatně hlídaly. A tak v rychlosti, aby ta krev netekla, udělaly na zemi (pamatuji si i to místo) z hlíny a vody kašičku a tou mi ty krvácející rány zapatlaly. Ale krev tekla pořád, nepomohla ani další kašička a tak mě nejstarší z nich vzala za ruku a odvedla k nám domů k mojí mamince. Maminka mi stáhla trenýrky, položila mě v kuchyni na stůl a vatou a jódem mi ránu vyčistila a vydesinfikovala. O návštěvě lékaře se neuvažovalo a jak je vidět, jsem to přežila.

            U Prokopců byli i jiné radovánky a pamatuji se, jak mě jejich Mirek vozil po jejich zahradě na žebřiňáčku.

***