Marcela-Matějková-story

Před mnoha lety – byla jsem tehdy žákyní základní školy – jsme trávili část prázdnin (jako každý rok) v Josefodole. Tehdy tam byla s námi kromě báby i máma. Táta dovolenou neměl a tak za námi dojížděl z Ústí na víkend.

Šli jsme mu naproti k motoráčku. Cestou zpět si povídali o všem možném a nemožném, ale „božskou“ kápnul táta až v závěru cesty, přesně si to místo pamatuji – bylo to před Patkovýma.

Že prý naší kočičce Barboře se narodila koťátka. Všichni včetně mámy jsme měli v očích něhu. Máma však jen dočasu, než táta dodal, že Barbora porodila ve čtvrtém pokoji na dně Marceliny skříně. A aby toho nebylo málo, tak jim otevřel dveře ze čtvrťáku do děcáku a dále do obýváku, kde nechal otevřené okno, aby zvířátka mohla volně korzovat sem a tam.

Máma zbledla, otočila se na podpatku a rozčileně a rezolutně prohlásila, že okamžitě jede domů do Ústí. Táta se tvářil velmi provinile. Všichni jsme mámu přemlouvali ať nikam nejezdí, že Barbora je kočka čistotná a škody určitě nebudou nijak katastrofické (i když jsme tomu sami nevěřili).

Po návratu z prázdnin a ohledání místa činu jsme zjistili, že skříň je prázdná, nečistoty tam je minimálně. Barbora se nám ukázala brzo, vždyť to byla kočka domácí, koťátka jsme ale už nikdy neviděli. Staly se z nich kočky divoké, svůj život zřejmě prožily v lese, který sousedil s naší zahradou a lidem se vyhýbaly.

Danda,

Dagmar Králíková

***

Představím-li si nějakou vzpomínku na mé nejútlejší dětství spojené s Ústím, mámou, tátou a sourozenci, jako první mě napadají tyto dvě:

Vždycky, když jsem byla v Ústí, chodili jsme do zoologické zahrady. Já jsem ale nešla nikam dál, než do domečku hned nalevo vedle vchodu.

Tam měla zařízený pokojíček  „hópička Zuzanka“ (musela jsem být hodně malá, asi 3 roky? – když jsem opičce říkala hópička). Byl to šimpanz, který byl oblečený, měl v pokojíčku stoleček, židličku, umyvadlo, pamatuji se, že si sám loupal banán, a mě prostě fascinoval a chtěla bych se na něj chodit dívat každý den.

Další, na co si dobře vzpomínám, je, jak mě táta vždycky, když jsem byla v Ústí, nosil na „medvědovi“ do postele. Lezl po čtyřech, já jsem mu seděla na zádech, bručel, pak mě shodil do postele, a pak jsem si pokaždé měla říct, o čem mi má vyprávět pohádku. Můj nápad mohl být jakýkoli, dovedl vymyslet pohádku na cokoli.

A vlastně si vzpomínám ještě na něco, co se sice nestalo v Ústí, ale je to možná moje úplně nejstarší vzpomínka.

Byl 5. prosinec. Seděli jsme ve Všenorech u Komůrků (nahoře v Jitřence v prostředním pokoji – pamatuji si přesně, kde jsem seděla) a čekali, až přijde Mikuláš. Hanka s Lídou a Pepíkem se modlili. – Myslím si, že se předtím mluvilo o tom, že má přijet moje máma, a já jsem se těšila. – Vešel Mikuláš a já ji poznala a do modlení a následného ticha vyslovila větu: „Máma, a má boty a klobouk.!“ (tedy tu větu znám asi jen z vyprávění).

Zuzka,

Zuzana Smetanová