Marcela-Matějková-story

Nebyl mi snad ještě ani rok, takže si to nepamatuji, ale z vyprávění vím, že se otec odstěhoval do Prahy, a já s maminkou jsme se zabydleli v Jitřence (to je vila, kterou dědeček postavil v Mokropsech v roce 1924) u babičky a u dědečka. Vznikla tak atypická rodina: dědeček, babička, maminka a já. Cítila jsem se tam dobře.

Měli jsme také velikou zahradu a práci tam vykonával zahradník pan Horký, takže tam bylo plno kvítí a vůně, jak v parku. Přišla jsem na to, že to co si pamatujeme z útlého dětství, jsou vždycky vzpomínky na něco příjemného či radostného a nebo nepříjemného – neradostného.

Na co si vzpomínám já ?

Snad to byly vánoce nebo Silvestr a já jsem měla na sobě růžové hedvábné šatičky s volánky a radostně jsem se v nich natřásala. To mi byly asi 3 roky. Byl to jenom takový zákmit, ale z tak útlého dětství všechny vzpomínky jsou jen takové zákmity. Ale dobře si je pamatuji celý život.

A tak si také pamatuji i několik jiných vzpomínek. Bylo to například období Mikuláše. Spala jsem s maminkou nahoře v tom velikém pokoji, postýlku jsem měla pod kulatým okénkem.  A jednou ráno jsem se probudila ještě za tmy, ale prosklené dveře směrem na schodiště byly osvětlené z chodby (naši už nespali). Já jsem se z té postýlky dívala nahoru a vidím, jak z kulatého okénka visí mikulášská nadílka – bílá kartounová punčoška plná bonbónů a ještě jiné dobroty. To byl den svatého Mikuláše.

V tomto období mého předškolního věku dědeček Holub koupil auto. To bylo ve Všenorech něco výjimečného. Byla to značka Ford, bylo to veliké elegantní auto, myslím, že barvu mělo černou. Dědeček sice se naučil ho řídit, ale pak si raději vzal šoféra, protože to bylo bezpečnější. Dědeček totiž jednou v létě v neděli dopoledne si vyjel autem na projížďku a cestou usnul za volantem a spadnul s autem do příkopu. Pak ho musel zavést do Chaloupek k panu Špičkovi mladšímu (byl to dobrý řemeslník), aby mu opravil karoserii, ale mně řekl, abych to babičce neříkala, protože ona by se prý zlobila.

Teď se musím ještě vrátit k vybavení toho auta, protože to všechno si z toho útlého dětství pamatuji. Tak proti sobě visely 2 bílé skleněné vázičky jakoby broušené a na dveřích byly připevněny v témže provedení 2 popelníčky. Ve předu na kapotě byl kovový pejsek a toho ještě dodnes je možno vidět v Jitřence na psacím stole.

Auto bylo vevnitř hodně prostorné, zadní část byla oddělena od řidiče a bylo tam tolik místa, že jsem tam na zemi měla stoličku obrácenou čelem vzad a na ní jsem sedávala. Až se tomu divím, jak jsem si skoro každý detajl toho auta zapamatovala až do dnešního věku.

Ale bohužel, dlouho jsme ho neužili. Pamatuji se, jak jsme utíkaly na zahradu ke plotu – babička, maminka a já – a dívaly jsme se dolů směrem k řezníkovi Sojkovi, jak tam z naší garáže (byla to Sojkovic stodola) muži vytlačili na ulici hořící auto – byla to naše Fordka a úplně  shořela. Proč se to stalo, to nevím, ale naši si mysleli, že šofér Gusta šel k autu se svíčkou a auto od ní chytlo. A v pozdějších létech jsem také slyšela názor lidu – že totiž náš dědeček měl ve vsi mnoho závistivců a že ten požár někdo udělal schválně.

Pak jsme několik let byli bez auta, až asi v mých sedmi létech dědeček koupil Škodovku, která byla – jestli se nepletu – vínově červená. Také mohla být tmavě modrá, nebo snad hnědá? Barvu už si opravdu nepamatuji.