Marcela-Matějková-story

Teď ale myslím, že se vrátím od velikonoc zpět k Novému roku, abych upozornila na celoroční běh života v naší vesnici a současně jak se žilo i jinde – prostě byl to takový styl tehdejšího života.

Jak bylo po Novém roce, přicházely do domácností v neděli dopoledne dvojice mladých lidí a zvaly sousedy na plesy v naší obci, které pořádali sokolové, jindy zase hasiči apod. Tyto plesy se konaly většinou v sále restaurace Na kovárně. Výzdobu sálu opatřovali členové té organizace, která pořádala zábavu. Dělali to večer po zaměstnání. Chodila tam i moje maminka jako sokolka a vyprávěla pak doma, jak se tam při té práci dobře pobavili a jaká tam byla často legrace. Když potom přišel den toho plesu, tak se maminka večer chystala velice pečlivě, protože to byla v Mokropsech velká společenská událost.

Pamatuji se, že měla jednou krásné černé sametové šaty, samozřejmě dlouhé, s úzkými rukávy a výstřihem do srdíčka. Jindy zase tmavě zelené taftové.

Dědeček, babička a já jsme pak doma prožili poklidný večer. Po večeří jsme si všichni 3 četli. Tenkrát jsme byli všichni velicí čtenáři. Někdy jsme také hrávali karty „žolíky“. – Já jsem měla pěknou stavebnici – vlastně dvě stavebnice. Obě byly veliké, jedna byla obrázková a ta druhá byla kameninová. Tady se stavělo do výšky. Obě tyto hry zajímaly i dospělé a hrávali jsme si s nimi celá rodina. – Televize nebyla. Tento večer, když maminka odešla do společnosti a my doma jsme se pobavili vlastním programem, šli jsme spát. A když jsme se ráno probudili, byla už maminka zase tady. V kuchyni už bylo teploučko, voněla tady vařící se káva a maminka vyprávěla, jaké to tam na tom plese bylo. Na stole ležely pomeranče a jiné pamlsky – ty mi maminka přinesla – většinou si je vytancovala při dámské volence.

A když si mě v poledne dědeček poslal na Kovárnu se džbánkem pro pivo, bylo nás ve výčepu víc dětí a prosily jsme pana hospodského: „Pane Baloun, ukažte nám vyzdobený sál po plese“. A pan Baloun sfoukl z naplněných sklenic pěnu, dolil piva a pak šel ke dveřím, otevřel je a my jsme tam stály v němém úžasu.

V obrovských kamnech bylo ještě teplo a sál byl překrásně vyzdobený.  Mělo to vždycky nějaký ráz. Buď „Královna zima“, to bylo všechno vyzdobeno bílou vatou, nebo „Šípková Růženka“ -  všude se sypaly růže, z kornoutů připevněných v rozích u stropu a podobně.

V lednu byly elegantní plesy, v únoru byly maškarní merendy. Pořádali je zase tytéž kulturní podniky, jako ty lednové. Když potom přišel konec masopustu, konal se v neděli brzy po poledni maškarní průvod, který navštívil celou obec. Naše babička už od rána rychle vařila, rychle jsme se naobědvali a pak jsme se celá rodina postavili na terasu, abychom všechno pěkně viděli. Ve 13 hodin Na Kovárně ze dveří  sálu vylétly maškary a hned venku pobíhaly a koho mohly, toho poplácaly po zádech a všelijaká jiná uličnictví prováděly, Mokropecká dechová hudba začala hrát pěkně zvesela a tento průvod se vydal na cestu. U každého domu byla zastávka a hudba jim tam pěkně zahrála. Šly nejdříve na náves, pak do Chaloupek a pak se dostaly také k našemu domu.

U nás vždycky (při každé příležitosti) hráli „Letěli holubi“, protože náš dům se jmenoval „u Holubů“. Pak pokračovali vzhůru, kolem Homolků, nahoru, pak do Ameriky a tak dále. Musím připomenout, že tenkrát ještě existovaly Horní Mokropsy zvlášť a Všenory také zvlášť. Tyto dvě obce byly sloučeny až v roce 1951.

Ten průvod masek dlouho nešel osamocený, nýbrž se na něj nabalovaly místní děti, které lítaly za maškarami a přidávali se i dospělí. Přidala se k tomu i moje maminka a její přátelé Slavíkovi. No a já samozřejmě také. Dospělí ovšem šli jenom jakoby na procházku. Než tento veselý rej prošel všemi ulicemi a uličkami, trvalo to celé odpoledne. Končilo se zase zpět u Kovárny, kde okamžitě začala taneční zábava. Tam ale moje maminka nechodila tancovat, takže se šlo domů. To byla neděle a pak ještě poslední tancovačka byla v úterý, čímž končil masopust a nastalo 40 dní postu od zábav a podobně. No a to trvalo až do velikonoc.

Musím však připustit, že za mého dětství v první republice už se to tak nedodržovalo a slavily se klidně svatby i různé tančení zábavy, jako třeba „čaje o páté“ a podobně. To ovšem bylo mnohem přísnější dokud nám vládli Habsburkové, čili do roku 1918. Před tímto letopočtem bylo v zemi všechno přísně katolické a všechna pravidla náboženská se doopravdy dodržovala.

***

V lednu a v únoru, když to dobře dopadlo, tak napadal sníh a umrzla voda v místní louži, na sádkách a posléze i v řece. A tenkrát jsme si užívali zimních sportů. Maminka se mnou chodila na bruslení, abych se tam neutopila, a brzy jí tam byla zima, tak si koupila hnědé kožené boty s bruslemi a bruslila s námi.

Na lyžích jsme nesportovali, jako je to dnes, ale zato jsme sáňkovali. To byl požitek. Sáňkovali jsme  od dnešního hřbitova a projeli jsme celou obcí až na náves. Ovšem to už jsem byla trochu starší a maminka už dojížděla do Prahy do zaměstnání, takže jsem sáňkovala s druhými dětmi bez dozoru, ale babička stála u nás před domem na terase a dívala se, aby se mi něco nestalo. A u kostela zase stála maminka Marušky Sujetenkové a mimo jiné se zajímala o to, jestli má Maruška na hlavě čepici. Ovšem že neměla, protože ten vítr při rychlé jízdě byl ve vlasech velice příjemný, ale Marušky maminka volala: „Maruško, čepici !!!“