Marcela-Matějková-story

Paměti a vzpomínky

Modřany 19. 12. 2001

Ode dneška za 12 dní skončí rok 2001.

Pro naši rodinu to byl nejkrutější rok mého života. V dubnu mi umřel můj drahý, milovaný manžel Ing. Miroslav Smetana, pro mne Meďour a já pro něj Králík. Bylo mu bez tří měsíců 80 let.

Dva měsíce před ním umřela Slávkovi (manžel naší nejstarší dcery Marcely) maminka v 90 letech – paní Jaroslava Matějková. Dodatečně ještě dělám zápis o úmrtí Zdeňkova otce, pana Viktora Králíka, v Moravských Budějovicích. Na podzim umřel dědeček Pavlovi Kendziurovi. Pavel je manžel naší vnučky Andrey. A k dovršení toho všeobecného smutku v naší rodině umřel pes Žolík našemu synovi Martinovi. Ten pes byl moc hodný, byl to bratr našeho Punti – 7 let starý – a k mému předvánočnímu stesku to ještě přispělo.

Teď se vrátím k mému manželovi. Asi před 10 lety se už objevovaly první náznaky nemoci a později se lékaři vyjádřili, že má chronickou bronchitidu (těžkou rozedmu plic) a současně velmi unavené srdce. Když mu bylo 75 let, řekl lékař v nemocnici, že některé části plic už vůbec nepracují a tak tedy musí tuto práci nahradit srdce.

On to však nebral příliš vážně, po změně režimu měl 2 živnostenské listy a honil se jako mladík. Práce ho bavila a co hlavního, mohl ještě ukázat, co umí. Pracoval do svých 75 let, ale pak už ho nemoc přemohla. Musel přestat pracovat a musel se začít šetřit. Dostal z nemocnice domů kyslíkový přístroj a oba jsme se snažili, aby ta hrozba se co nejvíce oddálila. Byl prakticky skoro pořád doma, já jsem mu dobře vařila, jemu to moje jídlo chutnalo a byl to snad nejhezčí čas našeho manželství (trvalo 53 let). Žili jsme jeden pro druhého.

Ale letos na jaře se jeho zdravotní stav náhle zhoršil. Těžko se mu dýchalo i s tím přístrojem, otékaly mu nohy a začal být strašně unavený. Musel jít do nemocnice, ale ani tam už mu neuměli pomoci. Po dvou týdnech tam zemřel.

Je to opravdu těžké, jak se mi po něm stýská. Mile mě překvapily naše děti, kterým ten táta chybí snad stejně, jako mně, a také jsou ke mně všichni tak hodní, myslím, že ještě více, než před tím. Jsem v tom bytě sama, ale děti se starají, abych se necítila osamocená. Zuzce musím denně telefonovat, aby věděla, že se mi tu něco nestalo, a říká:‘My se budeme teď zase ještě bát o tebe.‘ – Martin mě často zve k nim na oběd a v létě jsme se tam také koupali v jejich bazénu. Též s nějakými opravami v bytě se vždy obracím na něj a on podle svých časových možností mi pomůže. Danda mě často přijíždí z Letňan navštívit a snaží se mi něco pomoci udělat – do Všenor přijíždí s kytičkou a jdeme na hřbitov. – Marcelka se Slávkem totéž. A o Dušičkách to bylo dojemné, jak všichni s manželi a manželkou přijížděli s věnečkem a šlo se na oba hřbitovy. – Ale ani vnoučata mne nenechají v opuštěnosti. Mám jich osm – a všichni jsou se mnou stále ve styku.

 A jak se všichni starali o tátu a současně dědu, když byl nemocen -–to všechno je dojemné a já si myslím, že to v každé rodině tak ani není.