Jdi na obsah Jdi na menu
 


(7) Velikonoce

13. 12. 2009

Velmi radostné pro nás, katolíky, byly některé křesťanské svátky. Byl to sv. Mikuláš, vánoce a velikonoce, též Boží tělo. Přípravy na tyto slavné dny se konaly nejméně týden předem. Hlavně před velikonocemi – svátky jara. To už se týden předem uklízelo. My děti jsme měly, myslím asi od středy ze školy volno a tak jsme si užívaly svobody. Těch několik dní přestaly zvony zvonit na znamení smutku (ukřižování Pána Ježíše). Hoši chodili po vsi se řehtačkami. Když jsem chodila do první třídy, tak jsem se k nim přidružila. Ale příští léta už ne, ono se to pro děvčata moc nehodilo. Navštěvovala jsem kostel, kde se sloužila v těchto dnech Křížová cesta. Byla to vzpomínka znázorňující Ježíšovu krutou cestu na místo ukřižování – tj. na horu Golgotu. Pod tíhou kříže, který si musel nésti s sebou, několikrát klesal. Bylo to 13 zastavení. Při každém zastavení jsme zpívali nábožné písně a modlili se. Mně bylo Pána Ježíše tak líto, že jsem tam plakala.

Avšak další den – Bílá sobota – byl už radostný. Doma bylo už slavnostně naklizeno, babička Holubová měla krásně upečené mazance a k večeru, slavnostně oblečené jsme kráčely – maminka a já – na Vzkříšení. To bylo zase v kostele a byl to největší křesťanský svátek. Lidí vždy bylo tolik, že se do kostela zdaleka nevešli a někteří zůstali tedy před kostelem. Začala krátká mše u oltáře a pak šel pan farář s ministranty k Božímu hrobu. Následně se otočil k zástupu věřících a zapěl: „Hle vstalť jest právě Kristus Pán“ a ihned začaly slavnostně hrát varhany, lidé začali zpívat nábožné jásající písně a začal se tvořit průvod.

Ženy rychle organizovaly nás děti – šly jsme ve dvojstupech. Pak šel pan farář s ministranty pod baldachýnem. Byla to taková nebesa, která nesli 4 starci a tuto službu si hlídali, aby jim to někdo nepřevzal. Jeden z nich byl také dědeček mojí kamarádky Marušky. Tato nebesa jsme viděli vždy jen dvakrát v roce a sice právě na vzkříšení a pak ještě na Boží tělo. Za panem farářem šli zpěváci a pak už všichni ostatní lidé.

Vyšli jsme z kostela ven na ulici a kráčeli jsme cestou kolem řezníka Sojky, kolem Slavíků na náves a u fary se průvod vydal užší cestou kolem obchodníka pana Sasky zpět ke kostelu, ale z druhé strany. Ve všech katolických domech byly v oknech rozsvícené svíčky a celou tu naši cestu zvonily zvony. Když jsme vcházeli do kostela, bylo tam vše už slavnostně vyzdobené, varhany hrály, zpěváci zpívali a byla slavnostní mše svatá. Když jsme se, maminka a já, vracely domů, měla už babička připravenou sváteční večeři. Pak byly ještě 2 dny velikonoční svátky.

Když to tu tak píši, tak jsem si vzpomněla, jak  babička Holubová vyprávěla, že její tatínek s dětmi – bylo jich asi sedm – chodíval na křížovou cestu na Petřín. Konala se v noci na Velký pátek a když tato pobožnost končila, už se rozednívalo. Všichni ti účastníci se hrnuli dolů ke břehu Vltavy a tam se myli. Je to starodávný zvyk s tím mytím se před slunce východem na Veliký pátek. Myslím, že také babička říkala, že tenkrát ještě nebyla Vltava v Praze regulovaná (narodila se v r. 1880).

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář