Marcela-Matějková-story

Já se do dneška divím, jak je to možné, že jsem tenkrát jako dítě znala mnoho domácností v Horních Mokropsech, když naši mě nikam z domova moc nepouštěli. Znala jsem na příklad starou paní Bejlkovou – matku holiče Bejlka, který byl holičem, ale také hrál na tahací harmoniku, třeba v létě venku, ale hlavně když i u nás začal hrát v biografu němý film, tak pan Bejlek seděl v první lavici a hrál k tomu na harmoniku. No a ta jeho maminka mě jednou o vánocích k sobě pozvala podívat se na vánoční stromeček. Pamatuji se, že bonbony nahradily kostky cukru, zabalené do barevného papíru.

Také si moc dobře pamatuji, jak vypadali manželé Háchovi v malinkém domečku vedle Bejlků. Bylo to vlastně naproti našemu domu. Ten domeček už byl několikrát přestavěn novými majiteli, ale zůstal zachován v jednom filmu z první republiky, kde vlakem jede pán a z okna vidí celou naši stráň, kde je náš dům a také ten Háchovic domeček. Tenkrát se do biografu hodně chodilo, a tak také někdo objevil tento záběr, a pak jsme na ten film chodili všichni se podívat. To jsem ještě byla malá. A jednou, když jsme s rodinou bydleli v Ústí nad Labem, ovšem už dávno dospělá, jsem se s Mirkem na Silvestra odpoledne dívala na televizi na starý český film a najednou tam  vidíme tu naši mokropeskou stráň s naším domem a také s tím Háchovic domečkem. Bohužel, nepoznamenala jsem si nikam, jak se ten film jmenoval.

Rodina Hájkova. Byla to rodina, která neměla potomky a proto ji dnes už nikdo nezná. Starý pan Hájek byl místní kovář. Oba s manželkou byli velice pracovití a skromní lidé, takže v době první republiky už měli dva domy. Jeden v Chaloupkách – ten dali dceři a druhý pod restaurací Na Kovárně, a ten dali synovi. Ani ta dcera, ani ten syn neměli už děti. Syn byl zámečník a zavedl si tam pěknou zámečnickou dílnu a nahoře měli pěkný moderní byt. Bohužel byl se ženou bez dětí. A vedle té zámečnické dílny byla kovárna. Ta místnost byla úplně tmavá, bylo tam jenom malinké okénko. A uprostřed místnosti bylo ohniště. Před kovárnou často stál kočí s koněm nebo tam bylo i několik koní ve frontě a ty koně pan Hájek podkovával.

Ani jsem si nikdy nemyslela, že ta scéna na mně zanechá do nejvyššího věku tak hluboký dojem. A zdá se mi, že to tam nemohlo nikam zmizet a že kdybych teď jela do Všenor a šla se tam na to místo podívat, že tam zase musím vidět kovárnu s ohništěm.

Adina Jiskrová si tu kovárnu a ty koně před ní pamatuje stejně jako já.

Staří manželé Hájkovi byli nesmírně skromní. Všechno rozdali dětem a sami si na bydlení nechali jedinou světnici v přízemí toho domu v Chaloupkách, který dali dceři (a která, bohužel, byla taky bezdětná). V té jejich světnici jsem také byla, vůbec nevím už proč, ale vím dobře, jak to tam vypadalo. Byla to dost tmavá místnost, měli tam kamna, dvě postele, stůl, židle. Tam vařili, jedli, spali. Byla tam zima. Paní Hájková chodila s jinými sousedkami do lesa na babky. Babky byly kořeny po pokácených stromech. Ženské je dobývaly ze země a na zádech svázané provazem je nosily domů. A tím topily.

Tam k té mladé paní chodila moje maminka s jinými sokolkami na dvorek hrát woley ball.

Pokornejch vod lesa. To byla poslední chalupa u lesa – tenkrát tam ještě nebyly ty Okály, a mimochodem, všechny domy v Chaloupkách měly doškové střechy. Vypadalo to velice idylicky, zvláště v zimě, když napadal sníh. Všechny tyto budovy se modernizovaly, myslím, až po druhé světové válce.

Paní Pokorná byla taková usměvavá paní s červenými tvářemi, modrýma očima a sama vychovávala synka Vendu, protože muž jí padnul v první světové válce. Ta válka trvala čtyři roky a pan Pokorný na frontě celou tu dobu přečkal živ. Ale úplně na konci války dostal dovolenou a když se měl vracet, přišli se s ním rozloučit všichni příbuzní a všichni ho přemlouvali, aby už do tý války nejezdil, že stejně už bude brzy konec. Ale on byl ukázněný a jel. A posledních pár dní války ho tam zastřelili.

Ten jejich chlapec Venda byl také takový usměvavý hodný hoch, jako maminka. Tatínka jsem neznala, jak jsem se zmínila výše, padl v 1. světové válce. To já jsem ještě nebyla na světě. Také v jejich domácnosti jsem byla s maminkou často něco nakupovat. Švestky, hrušky, mléko, máslo a podobně. Alespoň jsem přesvědčená, že měli už tenkrát krávu. Bylo tam u nich doma tak hezky útulně. Tak usměvavě.

Ovšem ze všech těch domácností jsem nejlépe znala domácnost u Nováků, kde u babičky a dědečka bydlela s rodiči moje největší a nejlepší životní kamarádka Maruška Sujetenková, provdaná Májovská.