Jdi na obsah Jdi na menu
 


A život jde dál

20. 12. 2007

Moji prarodiče koupili po válce chalupu po odsunutých Němcích v Jizerských horách. Chalupa se nachází vysoko v kopcích nad malým městečkem, rozkládajícím se v údolí průzračné říčky Kamenice. V tomhle horském kraji jsme s celou naší rodinou trávili letní i zimní prázdniny a prožili jsme zde nepočítaně krásných chvil

            Později, když už jsem studovala na vysoké škole, vzala jsem do idylických míst mých dětských let sebou i svého spolužáka a zároveň blízkého přítele. Přijeli jsme tam jednoho krásného říjnového dne, krajina zářící podzimními okrovými barvami v nás vzbuzovala ty nejoptimističtější představy do budoucna a tak není divu, že jsme si pobyt o nějaký ten den prodloužili. Po první společné návštěvě se zapadlý kout sudet stal naším oblíbeným místem, kde jsme strávili mimo jiné později také svatební cestu.

            Nejraději jsme tam pobývali v období mimo sezónu, kdy jsme tu a tam, bez jakýchkoliv výčitek, vynechali školu a celé dny jsme, i přes plesnivé pochmurné počasí, courali po horách. Večery jsme pravidelně trávili ve společnosti skláře Rudyho, hajného, shodou okolností také Rudyho a několika dřevorubců v malé hospůdce, kterou její majitel pan Nygrýn mohl v nadějných časech let šedesátých znovuotevřít daleko od městečka na vrcholu příkré stráně. Rekreanti dávno odjeli do  teplých městských domovů a naše souznění s místními pravidelnými návštěvníky zapadlé horské hospůdky, nezastírám že i vlivem vypitého piva, bylo dokonalé. Rozcházeli jsme se až hluboko v noci do svých chalup porůznu rozhozených v kopcích a zamlženou krajinou se ještě z dáli nesly vzdalující se hlasy našich kumpánů. 

            Sklář Rudy bydlel nedaleko hospůdky a v zimě jezdil brzy, ještě za hluboké tmy, pracovat do městečka do místní sklárny na saních, přičemž měl ve zvyku lehnout si na ně na břicho a vstát až dole na náměstí. Tímto způsobem absolvoval i svou poslední cestu do práce. Mrtvého Rudyho, kterého cestou postihl srdeční infarkt, sundali dole ze saní až jeho kolegové.

            V hospůdce jsme potom na zemřelého kamaráda, my zbylí souputníci, často vzpomínali, ale život šel dál. I potom jsme se rozcházeli hluboko v noci ke svým dřevěným chalupám a cestou zněly naše hlasy přes údolí. Jednoho dne nepřišel hajný Rudy. K ránu ho našli sousedé utopeného v mělké vodní nádrži nedaleko od jeho chalupy. Spáchal sebevraždu ze zoufalství, protože se u něj začala projevovat vážná duševní choroba. My, ostatní návštěvníci hospůdky, jsme nic neobvyklého v chování Rudyho nezpozorovali. Byli jsme ohlušeni plytkými řečmi, které se vedou u piva. 

            Zanedlouho potom, v sedmdesátých letech, přestala fungovat i sama hospůdka. Pana Nygrýna znárodnili normalizační Husákovi komunisté. Opakovalo se to, co hospodského potkalo už jednou, v bouřlivých padesátých letech. Tentokrát definitivně rezignoval a ze šarmantního společníka se stal podivínský samotář.

            Po smrti pana Nygrýna jeho chalupa zpustla, ale život šel dál. My s manželem jsme začali chodit do práce, narodila se nám dcera a stejně bychom už neměli čas vysedávat v hospůdce vysoko v horách. Potom přišla sametová revoluce. Jednoho dne přijel buldozer a bývalou hospůdku srovnal se zemí. Příští léto už na jejím místě stál nový hotýlek, který dostal do vínku jméno Nebe. Občas jsme s rodinou, nebo s přáteli novou restauraci navštěvovali. Elegantní hotel ovšem ničím nepřipomínal zemitou horskou hospodu a my už jsme nebyli mladí, rozevlátí studenti, kteří chodili za školu a vedli při pivu filosofické rozhovory s domorodci. Stali se z nás usedlí lidé, dobře si vědomí svých povinností.

            Před několika lety jsem s manželem, dcerou a jejím přítelem slavila v Nebi své padesáté narozeniny. Bylo nám tam dobře a tak nezůstalo jen u původně plánovaného oběda, ale zdrželi jsme se až do večera. A když jsme se již za tmy vraceli v té nejlepší náladě do naší chalupy, najednou jsem to uslyšela. Ozvěnu volání Rudyho skláře a Rudyho hajného z protilehlých kopců. Ale byl to jen krátký ohlas minulosti a já jsem rozjařeně pokračovala v cestě za ostatními. Protože život jde, chválabohu, dál.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář