Flekoun
Když jsem se vdala, nastěhovali jsme se provizorně s manželem do domu mé babičky ve vesnici nedaleko Prahy. K dispozici jsme dostali jednu místnost, je tedy zřejmé, že se jednalo o bydlení velice skromné a nepohodlné. Mělo ale také své výhody. Kolem domu se rozkládala veliká zahrada a v létě jsme pobývali více venku, než v našem stísněném, miniaturním bytečku. A hlavně, babička měla psa, hravého a přítulného erdelteriéra Astora. Ten nás zařadil mezi „své lidi“, nejvíce ale přilnul k naší dceři, která se narodila zanedlouho po našem přistěhování. Že u nás bylo poněkud těsno, to snad ani nemusím zvlášť zdůrazňovat.
Není divu, že jsme s nedočkavostí očekávali přidělení bytu od stavebního družstva, jehož jsme byli členy. Po sedmi letech jsme se konečně dočkali a dostali jsme klíče od vysněného bytu na nově vznikajícím sídlišti Jižní Město.
Jednoho deštivého listopadového dne jsme na korbu najatého nákladního auta naložili zařízení naší malé domácnosti a nezbývalo, než se rozloučit a začít zcela novou kapitolu života. Tak moc vytoužená chvíle to byla a přesto mě najednou před nastoupením do kabiny náklaďáku přepadl smutek a úzkost. S babičkou a s dědou jsme si slíbili, že se budeme navštěvovat, jak jen to bude možné. Astor pobíhal rozčíleně kolem nás, pochopil zřejmě, že se něco nekalého chystá. Ale na dlouhé smutnění nebyl čas, náklaďák se rozjel a dům, kde jsme strávili sedm let a kam jsme si z pražské porodnice přivezli dceru, zmizel za zatáčkou.
Jižní Město bylo tenkrát teprve ve výstavbě, takže nás přivítaly rozkopané ulice, hlučící stavební mechanismy, všude plno bláta, zeleň veškerá žádná. Měli jsme ale třípokojový byt s tekoucí vodou a s ústředním topením a už jenom to pro nás znamenalo nevídaný přepych. Kromě toho jsme byli mladí a nějaké potíže růstu nového sídliště nás nemohly příliš rozladit. I když musím přiznat, že zablácené boty, ve kterých jsem se každý den dostavila do kanceláře v bance, působily v kombinaci se slušivým kostýmkem poněkud nepatřičně.
V okolí našeho paneláku se kolaudovaly stále další domy a stěhovací vozy chrlily nové, většinou mladé rodiny. Dětí v okolí přibývalo a naše dcera neměla o kamarády nouzi. Ale přece jenom nám něco chybělo. Byli jsme zvyklí na babiččina erdelteriéra Astora, ale bylo jasné, že psa si do paneláku pořídit nemůžeme. Vždyť kdo by se o něj staral? Já s manželem jsme jezdili do práce do centra Prahy, kde jsme trávili celé dny, stejně jako naše dcera ve školce a později ve škole. A tak bylo jednoznačně rozhodnuto – psa mít nebudeme. Dcera sice namítala, že ostatní rodiče dětem dovolili mít psa i tady, v panelovém činžáku, ale mé a manželovo rozhodnutí bylo nezvratné.
Přehoupla se naše první jihoměstská zima a nastalo jaro. Optimismu přibylo i na stále se rozrůstajícím sídlišti. Sluníčko alespoň trochu vysušilo rozbahněné ulice a tu a tam se nesměle zazelenala travička. Pod oknem naší kuchyně rozkvetla jediná stará jabloň, která unikla necitlivému, tehdy běžnému, zplanýrování staveniště. Na každém volném plácku si hrály děti a pánečkové vyrazili venčit své pejsky. Potkávali jsme je v blízkém Milíčovském lese, v lesoparku na druhé straně dvouproudé silnice i na náměstíčku před naším panelákem.
A tam jsme si ho vyhlídli, dá se říci adoptovali na dálku. Bylo to velice temperamentní černobílé štěně kokršpaněla, se kterým chodil na procházku tatínek s dvěma malými dcerkami. Jak se ten pes vlastně skutečně jmenoval, to nevím. Ale pro naši rodinu to byl Flekoun. Z balkónu jsme ho vyhlíželi mezi ostatními psy a bavili jsme se jeho povedenými kousky. Ze všech psů z našeho okolí byl nejčilejší a hlavně nejbystřejší.
Za nějaký čas začaly holčičky venčit svého pejska samy bez tatínka. Svůj úkol plnily svědomitě a v jejich tvářích se odrážela hrdost na projevenou důvěru. Bylo zřejmé, že svého svěřence bezvýhradně milovaly navzdory tomu, že je někdy pořádně potrápil svou svéhlavostí.
Čas rychle plynul. Stavební mechanismy z našeho koutu sídliště zmizely a nastoupili zahradníci. Další jaro už se na našem sídlišti zazelenaly trávníky, nově vysazené stromky a keře se měly k světu a na předzahrádkách velkých paneláků rozkvétaly květiny vysazené samotnými nájemníky. A pejsků rok za rokem přibývalo. Ať už byli malí, nebo velcí, ať to byli příslušníci nějakého vznešeného psího plemene, nebo zástupci psího proletariátu neznámého původu, všechny jsme je měli rádi.
Ale naším favoritem zůstával i nadále Flekoun. Postupně zmoudřel a trochu se uklidnil, ale stále to byl ten bystrý vůdce psí smečky, producírující se v okolí panelového náměstíčka. Na rozdíl od Flekouna, o jeho dvou paničkách se nedá říci, že by zmoudřely. Právě naopak. Při procházkách se psem stále více vzbuzovaly pozornost svými módními extrémy. Bylo mi jich až líto, když v parném létě chodily obuté do vysokých šněrovacích bot s tlustou podrážkou, nepostradatelném trendu tehdejších týnedžrů. Také přestaly s Flekounem chodit samy dvě, ale doprovázela je tlupa stejně starých, rovněž pubertou postižených kamarádek a všechny dohromady se neustále chichotaly a sdělovaly si svá dívčí tajemství. Není divu, že Flekoun se cítil poněkud odstrčený a pozornost si začal vynucovat stále častějším útěkem.
Nemohl ovšem tušit, že ho čekají ještě horší časy. Proč ho nadále venčila už jen jedna ze sester, to mi není známo. Že ale Flekounovi skončily svobodné časy plné volnosti, to už bylo jasné všem okolo. Dívka zkrásněla a začali se okolo ní točit kluci. Jednoho dne jsem ji cestou z práce spatřila v objetí s jakýmsi mladíkem. A nedaleko, světe div se, byl uvázaný ke stromu Flekoun. Pohled to byl zdrcující, nešťastného psa zřejmě nikterak nemohla utěšit ani krása podzimně vybarvené škumpy, ke které byl připoután řemínkem.
Roky utíkaly, přišla Sametová revoluce a naše dcera odjela studovat do ciziny. My s manželem jsme měli jiné starosti a na Flekouna jsme pozapomněli. Až jednou jsme ho zase spatřili. Šel klidně, bez vodítka, po boku pohledné ženy, tlačící před sebou dětský kočárek. Neměl důvod jí utíkat, vždyť to už byl starý, světa znalý pes, který věděl své o životě.
Potom už jsme Flekouna nikdy neviděli. Ale pro mne zůstane navždy legendou, spojenou se životem naší rodiny na sídlišti, které se postupně pro nás stalo skutečným domovem. I když tomu naši přátelé, žijící v takzvaných „lepších čtvrtích“ Prahy nemohou uvěřit, zařadili jsme se mezi patrioty betonového města na jihu Prahy. A mně nikdo nevymluví, že svůj podíl na této skutečnosti má i temperamentní černobílý kokršpaněl, v naší rodině zvaný Flekoun.
