Jdi na obsah Jdi na menu
 


Já a Vysočina

20. 12. 2007

Se svým manželem jsem se seznámila na studiích v Praze. Nejprve byl mým spolužákem, potom kamarádem a teprve později jsme spolu začali chodit. Věděla jsem, že na víkendy jezdí domů do nějaké vesnice u Pelhřimova. V Pelhřimově jsem do té doby nikdy nebyla a pokud mám říct pravdu, ani mě bydliště mého spolužáka nijak zvlášť nezajímalo.

            Potom jsme spolu začali chodit a dozvěděla jsem se více. Rodná víska mého přítele, ano dá se říci víska, protože měla v té době necelých 300 obyvatel, leží mezi Jihlavou a Pelhřimovem na úpatí poutního kopce Křemešníka. O svém působení na křemešnické faře napsal působivou knihu pozdější pelhřimovský děkan, páter F. B. Vaněk. A ještě se mi dostalo informace, že Pelhřimov je vstupní branou Vysočiny. Fakta jsem vzala na vědomí a to bylo asi tak vše.

            Když jsme spolu už nějaký čas chodili, pozvali mě rodiče mého přítele na víkend na návštěvu. Jeli jsme autobusem, tenkrát ještě po staré silnici, protože dálnice na Brno v té době neexistovala. Zvědavě jsem vyhlížela z okénka. Bylo předjaří a jak jsme se blížili ke Košeticím, začaly se objevovat zbytky sněhu, cesty vedoucí do polí byly rozblácené a celkově na mne krajina působila dost pesimistickým dojmem. V Pelhřimově jsme přestupovali na další autobus a protože jsme měli ještě čas, prošli jsme se městem. Městské renesanční domy byly neopravené a oprýskané, tak jak v sedmdesátých letech bylo zvykem ve všech našich městech a městečkách. V tom nevlídném počasí mě dokonce nenadchla ani Městská, dříve a nyní již zase, Děkanská zahrada.

            Když jsme stoupali od Pelhřimova autobusem k rodišti mého manžela, začal padat mokrý sníh s deštěm. Pohled z okénka tedy optimismu nepřidal. Do cílové stanice jsme dorazili až za tmy a já jsem usoudila, že je to ves jako každá jiná, to znamená nic moc. Dojem na mne udělalo až poutní místo Křemešník s lesní křížovou cestou a barokním kostelem, kde se před trojbokým oltářem sloužívaly i tři mše najednou.

            Celkově vzato jsem usoudila, že můj přítel je na své bydliště přehnaně hrdý. Já jsem pocit sounáležitosti k nějakému koutu naší země neznala, protože moje rodina se vzhledem k otcově povolání cukrovarníka, stěhovala z Prahy přes východní Čechy do Čech severních a já jsem vlastně doma nebyla nikde. A taky jsem byla mladá a moc jsem toho o životě ještě nevěděla.

            Pak jsme se s manželem vzali, narodila se nám dcera, a protože jsem ještě studovala, pomáhala nám s její výchovou velkou měrou manželova maminka. Na Vysočině jsme tedy pobývali velice často, i když jsme s manželem oba pracovali v Praze. Zvlněný kraj Pelhřimovska i Horácko v okolí Jihlavy jsem poznala i v příznivějších ročních obdobích, než tomu bylo při mé první návštěvě. Začínalo se mi tady líbit. Zvlněná krajina se samotami a vesničkami, kterou jsme brázdili křížem krážem na kolech nebo na běžkách, ve mně vzbuzovala mile nostalgický dojem. V místních lesích jsem dokonce přišla na chuť houbaření, které jsem předtím nijak zvlášť nevyhledávala.

            Ale stále to pro mne bylo jen místo, kde je dobré občas pobýt, ale co si budeme povídat, jinde je taky pěkně, tak co! Mentalitě místních lidí jsem stejně moc nerozuměla a na vesnický život jsem nebyla zvyklá. Na zahradě mě sice bavilo sedět pod slunečníkem a pít chlazené nápoje, ale hrabat se v půdě, tak to tedy ani náhodou. 

            Po Sametové revoluci se nám všem naskytly nové možnosti a zpočátku to vypadalo, že skončila éra chalupaření, za socialismu v naší zemi tak oblíbeného. Začaly se dokonce objevovat inzeráty na prodej chalup. Naše rodina přestala na Vysočinu jezdit pravidelně a oba s manželem jsme se začali věnovat kariéře. Dovolenou jsme nejraději trávili někde v cizině, kromě některých evropských zemí jsme v těch prvních porevolučních letech zavítali i dál, do Izraele, Spojených států a Kanady.

            A pak roky utíkaly a nám léta přibývala. Velké zatížení v zaměstnání nás čím dál více unavovalo. Ve volném čase jsme začali vyhledávat více klidu. Víkend strávený na chalupě se stával pro mne zásobárnou pohody na celý příští týden. Symbolem spokojenosti pro mne byla místní zvonice, kterou jsem při příjezdu vyhlížela nedočkavě z okénka auta.

            Jednou na jaře jsem dostala od kolegyně sazenice rudbekií s tím, ať si je na chalupě zasadím. Neměla jsem ale kam, protože v předchozích letech jsme všechny záhony na zahradě zatravnili, aby ubylo práce a povinností. Tak nezbylo, než aby mi manžel kousek trávníku zryl. Rudbekie jsem zasadila a když mi krásně žlutooranžově vykvetly, nadchlo mě to. Začala jsem shánět další sazenice, ať už v zahradních centrech, nebo po sousedech. Nemusím připomínat, že se musely z trávníku odkrajovat další díly na nové záhony. Zpočátku mi je ryl manžel, ale časem se začal bouřit, že má svoji práci. Tak jsem si koupila v Baumaxu šikovný menší rýč a teprve teď je to ta pravá radost. Zahrada je celé léto krásně barevná a já sázím, přesazuji a rozsazuji. Nikdy bych nevěřila, že práce se zemí mě začne někdy bavit. Ale neuvěřitelné se stalo skutkem – ono nejen, že mě to baví, ale zároveň je to pro mne i báječná relaxace.

            Dříve jsem jezdila vždy v červnu do lázní. Jakmile jsem začala zahradničit, zjistila jsem, že v červnu mě zahrada nejvíc potřebuje. Změnila jsem proto termín lázeňské léčby na září. No jo, ale v září to všechno u nás nejlépe kvete! Začínám uvažovat o tom, že snad budu muset v souladu s potřebami zahrady znovu termín odjezdu přehodnotit. 

            Jak jsem psala, sazeničky měním i se sousedy. A při tom výměnném obchodu slovo dá slovo a ejhle, oni ti místní lidé jsou fajn! Dá se s nimi krásně popovídat a to nejen o zahradě. Kdo by to byl řekl? Začínám se dokonce docela dobře orientovat i v rodinných vztazích obyvatel naší vesnice. Ano, mohu klidně napsat naší vesnice, protože já už ji vlastně také považuji za svou. A pokud nevím, kdo je čí dcera, syn, matka, babička? Zajdu ke své švagrové, ta ví za sedmdesát let života v obci a za dobu dlouholetého učitelování v místní škole vše o jejích obyvatelích, současných i těch minulých.

            A teď očekávám každým dnem radostnou zprávu, soused z vesnice má dva velšteriéry, psa a fenku. Jak už to v takovém případě bývá, fenka čeká štěňata. A já mám příslib, že pokud všechno dobře dopadne, jedno dostanu. To už pak budu opravdu skoro místní!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář