Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neúprosná genetika

20. 12. 2007

Moje babička byla v mládí romantická dívka  se sklonem obdivovat nevšední a zajímavé mladíky. Poprvé se vdávala v osmnácti letech natruc svým rodičům. Hned po svatbě však zjistila, že její  bohémský manžel je nespolehlivý mladík, u kterého o vlastnostech jako je altruismus a empatie nemohlo být ani řeči. Vrcholem všeho byl jeho útěk mezi kamarády namísto návštěvy své manželky a novorozené dcery v porodnici, kam byl tchýní vyslán s domácí bábovkou. Domů se navrátil až po několika dnech. Po této příhodě se babička rozhodla, podrobit se v té době nezvyklému právnímu aktu a ve svých dvaceti letech se stala rozvedenou mladou maminkou.

O nápadníky vzhledem ke svému pěknému vzhledu a příznivému společenskému postavení neměla v dalších letech nouzi, ale poučena zkušenostmi ze svého prvního manželství, byla ostražitá. Dá se říci, že z romantické dívky se stala žena pevných zásad a nesmlouvavá ochránkyně řádných mravů Teprve po patnácti letech se rozhodla vyhovět přemlouvání svého nejvytrvalejšího nápadníka a znovu se provdat. Podle názoru naší babičky byl její novomanžel sice trochu nudný, ale zato spolehlivý. O vyženěnou dospívající dceru se otcovsky staral, takže zlomil i nesouhlas pubertální dívky s původně nežádoucím mužským elementem v domácnosti.

Babička se svým druhým manželem už žádné další děti neměli, takže narození čtyř vnoučat od jediné dcery vítali s neutuchajícím nadšením. Nezdárný babiččin první manžel mezitím zemřel na blíže nespecifikovanou ledvinovou chorobu. A tak se stalo, že my čtyři sourozenci jsme sice svého vlastního dědečka nepoznali, ale za něj jsme měli více než cennou náhradu. Děda, vůbec nevadilo že nevlastní, nás učil chodit, psát, číst, utěšoval nás v nemoci, zkrátka nám byl vždy a všude spolehlivě ku pomoci. A nejen to, on nám byl příkladem  nesobeckosti, schopnosti vcítit se do druhého  a pravdomluvnosti. Dalo by se říci, že pokud jsme dostali do vínku některé z nepříznivých vlastností sobeckého a nespolehlivého rodného dědečka, byly překryty nátěrem vlastností našeho milovaného nevlastního dědy. Zdálo se, že nezdárný předek, dokonce už nežijící, nemůže nic v našem životě ovlivnit. Stal se pouze legendou a vyprávění o jeho bohatýrských kouscích se stalo předmětem obveselení nás všech.

Potom to ale přišlo! Když mi bylo třináct let, prvně mě odvezli do nemocnice s vysokými teplotami a bolestmi v zádech. Rezultát zněl: vrozená anomálie ledvin. Problémy s tímto orgánem mám dodneška. Po několika letech se stejné onemocnění objevilo u mého bratra. To už se lékaři začali zajímat o možnost případné rodinné dispozice k této chorobě. Léta utíkala a na svět přišla další generace. Zdálo se, že naše děti přebírají dobré vlastnosti, které jsem já a mí tři sourozenci okoukali od našeho nevlastního dědy. Ale genetika je neúprosná. U mé dcery i u dětí mých sourozenců bylo diagnostikováno totéž - vrozené onemocnění ledvin.

Minulý týden telefonovala naše dcera, dnes již sama matka dvou dětí. Té zprávy jsme se podvědomě obávali, ale přesto jsme doufali - rodinné zatížení se přece musí jednou přerušit! Ano, nemýlíte se. Můj vlastní dědeček dal o sobě zase vědět. Právě bylo zjištěno, že náš pětiletý vnuk má nález na ledvinách. Zdá se, že ani ve čtvrté generaci se náš prapředek nehodlá vzdát svých práv. Ale to je přece nespravedlivé, chce se říci, vždyť toho člověka nikdo z nás ani neznal! Já a mí sourozenci jsme přece měli svého, sice nevlastního, ale milovaného dědu, jehož dobré vlastnosti jsme okoukali a vzali za své. Nebo snad skutečně platí, že příroda má svá práva?
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář