Marcela-Matějková-story

Na studia jsem odjížděla autostopem. Se svou bývalou spolužačkou z gymnázia a nastávající spolužačkou z Vysoké školy ekonomické jsme se sešly na výpadovce ze severočeské metropole do Prahy. Obě jsme táhly sebou velký kufr se všemi nezbytnými potřebami na celý první semestr. Chystaly jsme se sice za týden domů na víkend, ale co kdyby to třeba nevyšlo, že? A tak jsme raději vláčely v kufru oblečení nejen podzimní, ale i zimní.

            Přestože jsme byly obtíženy rozměrnou bagáží, stop jsme chytily brzy a za necelé dvě hodiny jsme vjížděly do Kobylis. Mladý řidič embéčka byl tak hodný, že nás odvezl až k vrátnici koleje Na Podolí a my jsme se v očekávání věcí příštích postavily do fronty táhnoucí se po schodech až k ubytovací kanceláři v prvním patře. Ve frontě stáli jen nastávající studenti a studentky prvních ročníků, protože ti starší, již znalí poměrů, si ubytování zajišťovali už na konci předchozího školního roku. Přece se nebudou znemožňovat v nějaké frontě! Takže my, čerství maturanti s objemnými zavazadly a krásnými představami o svobodném životě, jsme si museli své místo ve vysokoškolské komunitě vysloužit dlouhým čekáním.

            V koleji Na Podolí, v jejímž areálu je pět studentských bloků, byli tenkrát na konci šedesátých let ubytováni ve čtyřech blocích kluci z Vysoké školy chemicko technologické, z Českého vysokého učení technického a z Akademie výtvarných umění a jen jeden blok byl dívčí a ten byl z větší části obsazen ekonomkami, jen v přízemí bydlely konzervatoristky.

            Není tedy divu, že už v té frontě na ubytování byly všechny alespoň trochu pohledné holky kontaktovány některým z nastávajících vysokoškoláků. Samozřejmě, že i my s Janou. Hodinu čekání jsme strávily příjemným rozhovorem s třemi novopečenými posluchači fakulty strojní. Bylo nám už v té době jasné, že život tady opravdu bude odpovídat představám, které jsme do studia s Janou vkládaly.

            Když jsme se konečně dočkaly a vyfasovaly jsme klíč od našeho pokoje, odebraly jsme se ubytovat. Pokoj byl určen pro tři studentky a brzy se dostavila naše další spolubydlící, Slovenka Mária z Trenčína, samozřejmě také s objemným kufrem. Rychle jsme se s ní skamarádily a přemýšlely jsme, jak oslavíme svůj první samostatný večer bez dohledu rodičů. Při pohledu ven nám bylo jasné, jaký bude další dnešní program – z okna protějšího bloku nám mávali naši tři známí z fronty a posunky domlouvali sraz před vrátnicí v šest večer.

            Co si ale vzít na sebe? Nakonec jsme se všechny tři oblékly do svých tesilových maturitních šatů s korálkovým límečkem, které se na takový účel podle našeho názoru nejlépe hodily a vyrazily jsme k vrátnici. A vida, zvolily jsme dobře, kluci byli v tmavých oblecích, určitě také pořízených na maturitu. Byli jsme asi dost zvláštní šestice, protože kolem procházející mazáci v džínsech a v tehdy módních polokošilích na nás shlíželi dost s despektem. Ale nic nás už nemohlo zastavit a pěšky jsme se vydali směrem do Nuslí. Zabrzdili jsme hned u první vinárny Na paloučku a tam jsme strávili náš první pražský  večer. Všichni tři kluci byli z Moravy a jeden z nich, černovlasý brňák Honza nám po vypití několika skleniček vína zpíval francouzské šansony. Když píši nám, není to tak úplně přesné, bylo totiž zřejmé, že jsou určeny zejména jedné z nás, Janě. Ale Jana měla v té době už vážnou známost a o krásného Honzu neprojevovala zájem. S těmi kluky jsme pak strávili ještě řadu hezkých večerů, ovšem už nikdo z nás nebyl navlečen do maturitního úboru. Všichni tři kluci odpadli krátce po prvním semestru a to nejen z našeho života, ale zejména ze školy.  Nejdéle vydržel Mirek z Hranic na Moravě, s kterým jsem jeho poslední večer v Praze zapíjela v Klášterní vinárně na Národní třídě.

            My tři spolubydlící jsme ale ve škole vydržely a jak čas běžel, naše maturitní šaty našly své stálé místo na dně kufru, který byl zastrčen mezi chuchvalci prachu pod postelí.  To už jsme byly kolejí protřelé studentky se spoustou nejen nových přátel, ale také ctitelů, zejména z řad budoucích techniků. Jeden z mých obdivovatelů, Vladimír, byl o několik let starší než my ostatní, strana a vláda ho totiž jako původně dělnický kádr nechala přes prázdniny vystudovat střední školu a následně ho vyslala na denní studium Českého vysokého učení technického. A Vladimír, jako vlastně jediný z českých studentů vlastnil auto, krásné červené embéčko. A tím embéčkem mě vozil na večeře, třeba do hotelu Hubertus na  Jílovišti. Byly to krásné výlety, sedmička vína mezi námi na předních sedadlech nezůstala dlouho prázdná a už se načínala další. Vladimír totiž nectil ani stav manželský – byl v té době již ženatý a jeho žena sama někde na severu Čech vychovávala dvě děti – ale ani pravidla silničního provozu, zejména nulovou toleranci k pití alkoholu řidičů. Nedalo se nic dělat a musela jsem své schůzky v autě s podnapilým Vladimírem ukončit. Přece jenom jsem si života dost vážila. Ale od té doby vím, že na konci šedesátých let byly už i u nás myčky aut. S Vladimírem jsme v nich totiž popíjeli víno, zatímco kartáče kolem oken auta svištěly a stíraly vodu.

            Zdenek, původem z Kladenska, byl také student techniky, bydlel na naší koleji, ale na rozdíl od Vladimíra to byl kluk velice konzervativní. Jak bylo všeobecně známo, měl doma vážný poměr se svou bývalou spolužačkou ze strojní průmyslovky, které slíbil, že se po jeho studiích vezmou. Zdenek mě pozval tančit do Mánesa, kde jsem si oproti němu připadala obrovsky světácká. Chovala jsem se tak povzneseně, že ztratil hlavu a prohlásil přímo na parketu při závěrečném Valčíku na rozloučenou svůj poměr se spolužačkou za ukončený. Jakmile zdárně dostuduje, vezme si mne. Není divu, že jsem raději z této známosti vycouvala.

            Po dvou letech jsme byly my, studentky ekonomie, přestěhovány z báječné koleje Na Podolí na kolej Na Jarově. Nebyla jsem tím nadšena, Podolí mi učarovalo, vždyť jsem tam poznala vysněnou volnost. Na Jarově byli už jen samí ekonomové. Byla jsem přesvědčena, že to bude nuda. Ale jak známo, vždy je něco zlé, pro něco dobré. Jeden z ekonomů měl poetickou duši a to mě uchvátilo. Byl to z počátku jen kamarád nás holek z přízemního pokoje bloku A, číslo 106. A nebyl sám, chodila k nám celá horda holek a kluků,  kluci hráli na kytaru tklivé písně Petra Nováka a skupiny Olympic a my holky jsme k tomu zpívaly.

            No a ten ekonom s poetickou duší si mě zcela získal svou nedbalou elegancí, nenuceným chováním a bohémskými nápady. Když nás s Janou pozval po společné návštěvě divadla do vinárny U Golema v Maislově ulici s tím, že je nutno umocnit kulturní zážitek, zjistila jsem, že Slávek je nejen bohém a poeta, ale taky člověk s velice rozsáhlým encyklopedickým vzděláním. Nebudu nic zastírat, prostě mi po všech stránkách imponoval. A tak jsme po pražských vinárnách začali chodit nejen s celou partou, ale čím dál častěji sami dva. Nejvíce jsme vyhledávali vinárničky na Starém Městě a na Malé Straně. Naše oblíbené byly U tří housliček v Nerudově ulici, U Plebána na Betlémském náměstí, U zlaté hrušky na Novém Světě, nebo Loretánská vinárna na náměstí stejného jména. Všechny tyto podniky měly své kouzlo a v té době bylo možno v nich i při omezených finančních prostředcích studentů, které pro většinu z nás představovaly 500,- Kčs měsíčně, dobře posedět, popít a přitom vést hlubokomyslné řeči. Je ovšem pravdou, že sako, na které dostal Slávek peníze od maminky, na něm nikdy nikdo nespatřil. A ani nemohl, peníze zůstaly v těch krásných vinárničkách, ale výměna využití peněz určených na věci hmotné za účely duchovní určitě stála za to.

            Čas od času se obliba námi navštěvovaných podniků měnila a tak jsme měli také období Jugoslávských zapadáčků, to byl především vynikající Dubrovník, ale i Makarská a později stylová Fregata v Podskalské ulici. Tam s námi často chodila i moje spolužačka ze studijního kruhu a dodneška velká kamarádka Vlastička. Ve Fregatě mě fascinoval především  koráb namalovaný přes celou stěnu zadního lokálu. Člověk tu měl pocit, že sedí opravdu na břehu moře a hledí na velkou loď plující na obzoru. V době obliby Fregaty jsem byla už provdána za Slávka a bydleli jsme ve Všenorech u mé babičky. Slávek v té době už nebyl ten bohém, jako za svobodna. Pochopil, že musí vzít zodpovědnost i za mne a to, jak teď po pětatřiceti společně prožitých letech uznávám, nebyl vždy lehký úděl. Ve Fregatě mě tedy vždy Slávek upozorňoval „Maci, za 30 minut odjíždí poslední noční vlak směrem na Beroun“. A já jsem s velkou nechutí opouštěla útulnou vinárnu, kde nikdo další na vlak nespěchal.    

            Bohužel, v letech, na která vzpomínám nebylo ještě v Praze před restauračními zařízeními zvykem stavět za hezkého počasí venkovní zahrádky. Ale přece jedna výjimka se našla a to před malou vinárničkou, spíš takovým vinným bistrem, ve Štěpánské ulici. Hned naproti měla v jednom činžáku naše vysoká škola katedru práva. U jednoho ze dvou stolků venku před tím bistrem jsme s Vlastičkou strávily mnoho hodin, kdy jsme měly sedět na přednáškách, ať už z pracovního, hospodářského či občanského práva. Ale i přes četné absence na těchto přednáškách jsme příslušné zkoušky obě dvě složily, což byl důvod k oslavě u našeho stolku před vinárnou, nacházející se tak příhodně v těsné blízkosti katedry práva. Slávek v té době už pracoval a tak nebyl na rozdíl od nás pánem svého času. Nedávno Vlastička vzpomínala, jak už ve značně povzneseném stavu jsme čekaly na jeho příchod, až po ranní směně na sálovém počítači v Podniku výpočetní techniky přijde uhradit oslavu našeho pochybného vítězství nad zkoušejícím docentem Raftem. Dobrák Raft byl velice shovívavý starší pán a zřejmě neměl zájem s námi, pokud by nás od zkoušky vyhodil, ztrácet svůj drahocenný čas. Mnohdy jsme se ale s Vlastičkou tak styděly za svou fatální neznalost právní problematiky projevenou při zkoušce, že náš rádoby úspěch musel být stvrzen poněkud větším množstvím skleniček vína.     

            A pak jednoho červnového dne byla bohužel škola ukončena, titul inženýr získán a nastal čas praktického života. Ze své zkušenosti mohu říci, že to už potom žádná selanka nebyla. Navyknout si vstávat v pět ráno, na poslední chvíli doběhnout na vlak v pět čtyřicet, ve vlaku si ještě chvilku zdřímnout a pak rychle na tramvaj a těsně po začátku pracovní doby doběhnout na své pracoviště v pobočce banky. A tak není divu, že skončily i naše časté návštěvy útulných vinárniček. Občas si ještě na dobré víno zajdeme, to ne že ne, ale ranní vstávání nás děsí tak, že včas a spořádaně odcházíme domů.