Svatba jako řemen
Za několik dní tomu bude pětatřicet let od mé svatby. Byla jsem tehdy studentka druhého ročníku vysoké školy a v žádném případě jsem sňatek neplánovala. Ježíšek mi poslední Vánoce předtím přinesl kuchařku od Viléma Vrabce, malý bratr vylil na štědrovečerní tabuli limonádu a babička při příležitosti darované kuchařky a vylité limonády pronesla památná slova: „Jen aby nebyla příští rok v rodině svatba“. A musím říci, že u nás se na pověry vždycky věřilo. Prádlo na Štědrý večer bych si nedovolila pověsit dodnes. Vždyť všichni v rodině víme, že praprababička umřela krátce po Štědrém dni, kdy se zapomnělo prádlo sundat včas z půdy!
No a tenkrát, před třiceti pěti lety, se jako obvykle ukázalo, že babička má vždycky pravdu. V lednu po onom Štědrém večeru, kdy jsem dostala kuchařku a bratr rozlil limonádu, jsem zjistila, že budu maminkou. Sdělit to rodičům bylo pro mne více než traumatizující, vždyť doma byli ještě tři mladší, školou povinní sourozenci. A naše máma vždy plánovala velkou svatbu všech svých tří dcer.
Nedalo se nic dělat a s mým přítelem jsme jeli sdělit tu „radostnou“ novinu k nám domů. A následovalo zděšení rodičů, zejména však mámy. Svatba tedy bude, ale vždyť na ni není našetřeno! Nesmělé připomínky, že obřad může být jen v civilním oblečení, nevzala máma vůbec na vědomí. Musím mít dlouhé, bílé šaty a závoj, to bylo jasné.
Moje představy o malé svatbě byly smeteny se stolu, tenkrát se rodičům zkrátka a dobře neodporovalo. Máma rozhodla. Svatba bude nejen na radnici, jak bylo tenkrát povinné, ale i v kostele. Šaty ušije domácí švadlena, závoj půjčíme od sousedčiny dcery, nový by byl moc drahý.
Šaty dopadly celkem dobře, ale v poslední chvíli se zjistilo, že závoj nám sousedka nepůjčí. Co teď! Nedá se nic dělat, rozhodla
V ten pro mne slavný, dubnový den, jsem před rodinou svou i svého nastávajícího, stanula v podomácku ušitých nejen šatech, ale i závoji. Všichni mysleli, že můj pláč je důsledkem štěstí a dojetí. Ale skutečnost byla jiná. Strašně jsem se styděla. Vždyť jsem v tom nepovedeném závoji vypadala jako arabský šejk.
No ale všechno se nakonec v dobré obrátilo, svatba byla povedená, dodnes na ni všichni rádi vzpomínáme a hlavně – manželství se nám vydařilo.
Nemusím snad ani připomínat, že mým dvěma mladším sestrám vystrojila naše maminka také velkou, bílou svatbu, jen závoj se už raději koupil hotový.
