Marcela-Matějková-story

Sedím v křesle a odpočívám. Práce na zahradě a jarní vzduch po nekonečně dlouhé  zimě mě vyčerpaly. Knížka mi sice leží v klíně, ale nečtu a jen nečinně pozoruji plameny ohně hořícího v krbu. Občas mi pohled zabloudí k protější stěně, kde visí dvě velké kolorované fotografie. Maminka a tatínek mého manžela. Maminka Slávka se na fotografii určené pro maturitní tablo neznatelně usmívá a moc jí to v blůzce s puntíkovanou mašlí u krku a v módním bubikopfu sluší. Tatínek Josef  na  fotce potvrzuje svou pověst mladického furianta. Oblečen je v bílé košili a tmavém obleku a musím uznat, že je to fešák.

            Slávka byla nejnadanější ze čtyř dcer drážního zaměstnance. Kromě nadání jí byla dána do vínku také píle, snaživost a ctižádost. Po absolvování obecné školy prosila rodiče, aby ji dovolili studovat gymnázium. Ti nakonec po přímluvě její oblíbené učitelky a pana faráře svolili a tak Slávka nastoupila ve svých deseti letech do primy pelhřimovského reálného gymnázia. Děvčat tam bylo tenkrát v roce 1920 ještě velice málo a nová studentka Slávka jim ostudu neudělala. Výborně se učila, v průběhu studia zvládla latinu, francouzštinu i němčinu, ale zřejmě jí nebyly cizí ani exaktní vědy, protože toužila pokračovat ve studiu na  farmaceutické fakultě. A tady nastal problém. Rodiče nemohli dceru vydržovat na studiích mimo domov, náklady na ubytování a stravování by byly neúměrné možnostem rodiny. Nakonec došlo ke kompromisu a Slávka po úspěšně složené maturitě nastoupila na učitelský ústav do Tábora, kam každodenně dojížděla vlakem.

            Velké plány spřádala i teď. Učit půjde na Slovensko, kam v té době od nás odcházeli nejen úředníci státní správy, ale i učitelé, protože tam v té době byl nedostatek vhodných adeptů na tyto profese.

            A pak bylo studium konečně ukončeno a mladá učitelka ještě potřebovala praxi v nějaké z českých obecných škol a pak hurá na střední Slovensko, kde už bylo vše předběžně projednáno v jednotřídce v jedné horské vesnici. Zatím nastoupila na praxi do školy v malé obci nedaleko Pelhřimova.

            A tehdy se na scéně objevuje Josef, kočí pelhřimovského pivovaru, který bydlel v oné vesnici, kam Slávka nastupuje jako praktikantka. Josef byl zjednán, aby jí svým koňským povozem odvezl nejnutnější potřeby k životu v pronajatém pokojíku přímo v budově školy. Josef neměl kromě povinných čtyř tříd žádné jiné vzdělání. Ale byl to pohledný mladý muž, o kterého byl ze strany děvčat velký zájem. A co teprve, když se objevil na scéně místního ochotnického divadla jako Švanda ve Strakonickém dudákovi! To jeho obliba u vesnických dívek a jejich matek neznala mezí. Ale Josef koukal výš. Pocházel z velice chudé chalupářské rodiny, ale byl to mladík velmi ctižádostivý. A teď se najednou ve vesnici objevila mladá, svobodná učitelka, jejíž vzdělání a sečtělost mu velice imponovaly.

            Myslím, že to nemusím víc rozvádět, každému už je asi jasné, co následovalo. Známost Slávky a Josefa se rozvíjela a po dvou letech praxe nemohlo už být o Slovensku ani řeči. Svatba byla velice skromná, hosté téměř žádní. A za pět měsíců po ní se v rodné Josefově chalupě narodila Slávce nejstarší dcera Irena. Josef vydělával málo, rodina byla závislá na učitelském platu Slávky a tak jí nezbylo nic jiného, než za šest týdnů nastoupit zase za školní katedru. O Irenku se doma starala Josefova maminka. Za tři roky přišla na svět Alena. Na rozdíl od čilé tmavovlasé Ireny, byla Alenka od narození slaboučká a stále nemocná. Přesto ji Slávka musela nechat také v péči babičky a jít za pár týdnů po porodu učit.

            Josef se v té době rozhodl, že rodina už konečně musí mít svoji vlastní domácnost. Zatím našel byt v podnájmu u jednoho místního hospodáře a dal se do stavění domku. Byla ale třicátá léta, krize vrcholila a Josef přišel o práci. Obživa rodiny zůstala zcela na Slávčině učitelském příjmu. V té době byla okolnostmi donucena zaslat uctivou žádost Školskému úřadu o půjčku. Bylo jí sice vyhověno, ale na dokončení domku to stále ještě nestačilo. Nezbylo tedy nic jiného, než rozestavěný domeček, Josefovu pýchu, prodat.

            A to těžce pošramotilo Josefovo sebevědomí. A ještě ke všemu měl pocit, že Slávka je nějak moc emancipovaná, vždyť založila literární klub, jehož členy se stali učitelé a učitelky z vesnických škol ze širokého okolí. Snad si nemyslí, že se bude nad něj vyvyšovat, tak to tedy ne! Slávce zakázal nejen vykonávat předsednictví klubu, ale dokonce se nesměla schůzek přátel literatury zúčastňovat. Dnes to zní nepochopitelně, ale Slávka ho poslechla. A propast mezi nimi se zákonitě prohlubovala. V té době ji prvně začaly sužovat deprese. Ty byly čím dál častější a jejich průběh těžší. Dlouho se snažila zvládnout své trápení sama a tajit ho před svým okolím. Nakonec už to nevydržela a svěřila se rodinnému lékaři. Snažil se jí pomoci v rámci tehdejších medicínských možností a ty, jak známo, byly tenkrát pramalé, účinné medikamenty nebyly k dispozici, možnost psychoanalýzy v nejbližším okolí žádná. Když už dobré slovo moudrého vesnického praktika nestačilo a recidivy byly čím dál častější, nezbylo nic jiného, než hospitalizace a série elektrošoků. Domů se Slávka vrátila zdánlivě v pořádku, ale melancholie a zádumčivost ji až do konce života už neopustila. Upnula se na své děti a učila v místní škole až do svých sedmdesáti let. Vášnivou čtenářkou zůstala, dokud ji v osmdesáti letech nezradil zrak.

            To jsem ale trochu předběhla čas. Na konci třicátých let se Josefovi podařilo koupit starší náklaďák a založil vlastní autodopravu. Byl to solidní podnikatel, zákazníci se mohli na jeho služby naprosto spolehnout a tak se objednávky jen hrnuly. Josefovi se začalo dařit, konečně se cítil jako úspěšný člověk. Jak se autodoprava rozvíjela, musel najmout dokonce učně, protože sám už na všechno nestačil. Ale hlavně – rozhodl se splnit si svůj velký sen. Koupil parcelu na konci vesnice při silničce vedoucí ke známému poutnímu místu a začal stavět. Tentokrát šlo všechno dobře. Josef chtěl ve svém domě mít veškeré v té době dostupné vymoženosti. Samozřejmostí byla koupelna s teplou a studenou vodou, splachovací záchod a suchý sklep na skladování brambor a zeleniny. Na zahrádce u domku poutal pozornost kolemjdoucích malý bazének s rybičkami. Rodina se z podnájmu do svého přestěhovala těsně před začátkem druhé světové války.

            Za necelý rok po skončení války zjistila Slávka, že je opět těhotná. S tím tedy už naprosto nepočítala, vždyť starší dceři, gymnazistce Ireně už bylo 14 let, Aleně jedenáct. A teď tohle. Když rodinný lékař těhotenství potvrdil, byla zoufalá. A tenkrát doktor řekl památnou větu: „To je lepší, než kdybyste vyhrála milion, uvidíte, že si na mne vzpomenete“. Opravdu vzpomněla a ne jednou.

            Po dvou dcerách přišel na svět konečně syn. Šťastný otec nekompromisně rozhodl, že tentokrát Slávka nepůjde hned zpět do práce, ale zůstane doma celý půlrok. Vždyť si to teď už mohou dovolit, autodoprava vzkvétá a tak není důvod spěchat zpět za školní katedru. A ještě něco. Nedal jinak, než že syn dostane jméno po mamince.

            Malý Slávek vyrůstal v podstatě jako jedináček, sestra Irena hned po maturitě odešla do Prahy a mladší Alena ve svých čtrnácti letech začala studovat učitelský ústav, z internátu jezdila domů jen v neděli a své první učitelské místo nastoupila daleko od domova. Josef po komunistickém puči v roce 1948 o dobře zavedenou autodopravu přišel poté, co byl prohlášen za vykořisťovatele. Až do důchodu potom pracoval jako řidič autobusu.

Josefovi nebylo ještě sedmdesát let, když těžce onemocněl. Museli jsme ho odvézt do nemocnice, kde lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Co se s ním Slávka kvůli jeho věčným cigaretám nazlobila! Teď si zakázala připustit vážnost situace a Josefův rapidní úbytek váhy komentovala slovy: „Hlavně ať už mi ho dají domů, budu mu vařit jeho oblíbená jídla a zase ho vykrmím!“. Stalo se však nevyhnutelné, domů se už nevrátil. Slávka byla zoufalá, neshody z mládí už byly dávno zasunuty někde v hloubi paměti. Když půl roku nato zemřela v Praze její krásná dcera Irča, zdálo se, že tu obrovskou bolest nepřežije. 

            Ale měla naštěstí velice tvrdohlavou povahu a rozhodla se, že musí žít a dočkat se ještě svatby své nejmladší vnučky Andrey, kterou do tří let s Josefem vychovávali. Povedlo se, svatby se ve svých sedmaosmdesáti letech dočkala.

           V červnu roku 1996 zažil Pelhřimov významnou událost. Konaly se velkolepé oslavy, vždyť pelhřimovské gymnázium mělo sto dvacet pět let od založení! Bývalí studenti se sjížděli nejen ze všech koutů republiky, ale dokonce i z ciziny. Přijeli i ti nejstarší, kterým to zdravotní důvody alespoň trochu dovolily. Obrovský průvod absolventů se valil Pelhřimovem, jeden maturitní ročník za druhým. Slávek mezi svými spolužáky, maturanty z roku 1965, chyběl. Vedl totiž svou maminku, která jako nejstarší účastnice a jediná absolventka maturitního ročníku z roku 1928 kráčela v čele průvodu. Za obrovského potlesku, který ji doprovázel, zvládla projít celým městem, vždyť se pevně držela svého syna, který pro ni znamenal víc, než kdyby v loterii vyhrála milion.