Emilie Ruth Tobolářová, narozena v Rakovníku
Emilie Ruth Tobolářová, narozena v Rakovníku (1895 – 1973)
Paní Tobolářová byla krásná, vzdělaná a světaznalá dáma, která se mnoho zasloužila o československé zdravotnictví.
Ve dvacátých letech minulého století se Ruth, to bylo přijaté ošetřovatelské jméno Emilie Tobolářové, stala studentkou první zdravotní školy u nás. Potom absolvovala praxi u profesora Syllaby v pražské Všeobecné nemocnici. Byla tak dobrá ve své profesi, že ji vyslali na několik měsíců na stáž do Londýna. Po návratu pracovala u profesora Jiráska a tam se seznámila s doktorkou Vlastou Kálalovou. Ta se chystala založit československou nemocnici v Bagdádu. Obě, doktorka Vlasta i sestra Ruth, byly mladé a měly zřejmě dost dobrodružnou povahu. Sestra Ruth se pro myšlenku doktorky Kálalové nadchla a v Iráku se stala její spolupracovnicí.
Po roce 1948 paní Tobolářovou zbavili komunisté jejího místa ředitelky České ošetřovatelské školy, kterou zastávala už od třicátých let. Tím přišla i o byt, na nějž měla ze své funkce ředitelky nárok.
„Lído, pojď honem dolů, je tu paní Tobolářová.“ Tak na mě vždycky volá moje maminka, když přijde někdo vítaný a milý.
Nechám žehlení manželových košil a utíkám po schodech dolů, paní Tobolářovou mám ráda a vážím si jí. Poznala mnoho cizích zemí a dva roky spolupracovala s doktorkou Kálalovou v československé nemocnici v Bagdádu.
Já bych tedy do takového šíleného plánu nešla, ale taky jsem toho v životě moc nedosáhla. Moje maminka si také na nějaká výstřední dobrodružství nepotrpí, ale paní Tobolářovou velice respektuje. Přišla k nám někdy v padesátých letech, bydlela přes léto ve vilce tady ve Všenorech, kousek pod námi. Maminka tenkrát pořádala pro bývalé kolegyně z pěveckého sboru doma koncert, hrála na klavír árie z Domu u tří děvčátek od Franze Schuberta, to si dobře pamatuju.
Kromě všenorských sousedů přijela také Charlotte Picková, s tou jsme se znali už před válkou v Praze. Paní Toblářová se o koncertu dozvěděla a prvně k nám přišla. Pak k nám chodila pravidelně, třeba jen na kus řeči, kdykoliv byla ve Všenorech. U nás ve vsi totiž měla pokoj pronajatý jen na léto, přes zimu bydlela u své sestry v Rakovníku.
Je hrozné, jak ti komunisti likvidovali nejlepší odborníky v různých oborech, vždyť paní Tobolářová překládala učebnice pro své žákyně, vypracovala učební osnovy pro dětské sestry a zasloužila se o zavedení výuky dětského oboru na ošetřovatelské škole.
Uměla řadu řečí, často jsme se společně s maminkou všechny tři bavily německy. Já jsem si aspoň zase připomněla svoji milovanou Vídeň, tam jsem žila v Maueru do svých sedmi let, než se naši i se mnou přestěhovali do Prahy. Teprve potom se narodil můj bratr Mirek.
Dneska je návštěva paní Tobolářové o to milejší, protože ona ve Všenorech už nebydlí ani v létě, je v Dejvicích v domově důchodců, ale zastesklo se jí po starých časech. Rozdávala sbírku porcelánových figurek, které kupovala na svých zahraničních cestách, a mě potěšilo, že přivezla něco z toho pro všechny děti v naší rodině. Pro mého Zdenka lvíčka, pro neteře Marcelku Vídeňačku, pro Danušku porcelánový košíček s fialkami a pro malého synovce Martínka takového roztomilého hada.
Paní Tobolářová je v domově důchodců spokojená, nebyl tam žádný kulturní život, tak ho sama zorganizovala. Tomu se vůbec nedivím, vždyť poznala kus světa, zasloužila se o československé zdravotnictví, má určitě o čem vyprávět. Zasedací místnost je při jejích přednáškách vždycky plná. Paní Tobolářové to přeju a doufám, že se ještě dočká řady krásných chvil, nejen v domově důchodců, ale i tady u nás při muzicírování. Přijede nás prý ráda zase brzy navštívit. Není nad to mít dobré přátele a to paní Tobolářová opravdu je.
Odešla babička, teta Lída i paní Tobolářová, ale malá figurka Vídeňačky je stále ve skleníku mezi nejmilejšími kousky našeho porcelánu. S paní Tobolářovou jsme se já a moje mladší sestra Danda seznámily ještě coby děti u babičky všenorské. Pamatuji se, že když si s babičkou a tetou Lídou povídaly něco nevhodného pro naše dětské uši, bavily se německy. Pro mě to v padesátých letech minulého století byla „jen“přítelkyně mé babičky, ovšem přítelkyně v mých dětských očích mimořádná, která už tehdy ve mně vzbuzovala úctu a obdiv.
V osmdesátých letech jsem se seznámila se spisovatelkou Ilonou Borskou. Dostala jsem od ní knihu Doktorka z domu trubačů, která je literárním zpracováním životních osudů lékařky Vlasty Kálalové. Tam jsem se dočetla, že první československou spolupracovnicí doktorky Kálalové v Bagdádu ve dvacátých letech byla sestra Ruth. Nenapadlo mě tenkrát, že se jedná o paní Tobolářovou, protože babička o ní mluvila vždy jako o Milce.
Paní Emilie Ruth Tobolářová byla 7. 5. 2019 při příležitosti 100. výročí založení Československého červeného kříže vyznamenána in memoriam Medailí Alice Masarykové.
