Ludmila Smetanová, narozena ve Vídni
Ludmila Smetanová, narozena ve Vídni (1892 – 1982)
Do Všenor k babičce a dědovi Smetanovým jsme odmalička přicházeli se sourozenci z bývalých Horních Mokropes, kde jsme trávívali prázdniny. Obě moje sestry, Danda a Zuzka, se učily hrát na klavír a babička s nimi často cvičila, byla totiž velice dobrá klavíristka.
„Dneska je úplně jiný svět, než byl za mého mládí,“ vzpomínala často. „Já jsem chtěla studovat na vídeňské konzervatoři, ale copak něco takového tenkrát na začátku dvacátého století bylo možné? Naši o tom nechtěli ani slyšet.“ Rozhodli jednou provždy, „dej s tím pokoj, copak jsme nějací komedianti? To bys mohla jít rovnou k divadlu! Herečky jsou naparáděná bída a klavíristky jakbysmet.“
„Ty přece hraješ nádherně, jak je to možné, když ses nemohla na klavír učit,“ podivovala jsem se.
„Hrát jsem směla, učila jsem se hrát u výborné klavíristky, rodiče mi dokonce koupili po poradě s mojí učitelkou drahé koncertní křídlo. Ostatně na něm hraju dosud. My jsme byli něco jako lepší vídeňská rodina, a dcerky z takových rodin se na klavír učily, ale jen jako součást dobrého vzdělání, ne na obživu, v tom byl ten rozdíl. Většina se naučila tak trochu brnkat a brzy toho nechaly.
„Ale jak se ten klavír dostal z Vídně až sem do Všenor, to jste si na to najali stěhovací vůz?“ Zajímala jsem se.
„Jo, děvče zlatý, ten se stěhoval celkem třikrát. Vždycky se musel nechat znovu naladit, to dá rozum. Původně jsme s rodiči a s bratrem bydleli v prvním vídeňském okrese, tam měl tatínek krejčovský salon, vždyť jsem ti o tom už vyprávěla. Teprve, když tatínek šel do penze a živnost prodal našemu střihači, nechal postavit vilu v Maueru, dneska je to už Vídeň, tenkrát to byl venkov. Já jsem si v osmnácti vzala vašeho dědu, byl o deset let starší než já, a v té vile jsme měli krásný byt. Tam se ten klavír stěhoval poprvé a zůstal na místě až do roku 1920. Mezitím byla Velká válka, děda přeběhl k Rusům, šest let jsem o něm nic nevěděla. Zůstaly jsme samy jen s malou Lídou, narodila se těsně před válkou. Tenkrát jsem hrála jen samé smutné věci. To všechno jsem ti už taky vyprávěla.
Vzniklo Československo, děda cestoval z Ruska přes půl světa a vrátil se až dva roky po válce. Pak ho přemluvili, aby nastoupil do nové Poštovní spořitelny v Praze. Moc se mi z Vídně nechtělo, v Praze jsem nikdy nebyla a nikoho jsem tam neznala, ale co se dalo dělat. Děda byl velký vlastenec původem ze Šumavy, ve vídeňské Poštovní spořitelně získal před válkou dobrou praxi, tak do té pražské spořitelny šel a pracoval tam jako účetní ředitel až do penze. Získali jsme byt na Smíchově a křídlo se zase stěhovalo sebou, i se vším nábytkem. Tenkrát to nebylo jako dneska, staré se vyhodí a koupí se nové. Všechno bylo solidní a vydrželo celý život. I tam jsem hodně na klavír hrála, někdy přišli sousedi, hrálo se, zpívalo a bylo veselo. Když se měl narodit váš táta Mirek, jela jsem do Vídně, maminka nedala jinak. Tak má Mirek v rodném listě jako místo narození Vídeň, stejně jako jeho sestra Lída. Oba pak v Maueru trávili všechny prázdniny.
Když jsem si v Praze nejvíc zvykla, přišel váš děda s tím, že na penzi se přestěhujeme někam za Prahu. Schylovalo se k další válce, časy byly nejisté, tak jsem ani moc neprotestovala. Našli jsme si parcelu ve Všenorech. Místní stavitel Čečelín nám nabídl několik projektů, já jsem vybrala ten ve stylu alpské vilky, nějak mi to připomínalo domov v Rakousku. Těsně před druhou světovou válkou jsme se zase se vším včetně křídla stěhovali.“
Babička si brzy ve Všenorech zvykla a z jejího vyprávění bylo znát, že nakonec díky své hudbě i zde byla přes všechny politické zvraty nakonec spokojená.
„Tady ve Všenorech jsme v závětří přežili válku, váš děda byl v té době už v důchodu. Pak přišly tři svobodné roky, kdy jsem mohla do Maueru k bratrovi a on jezdil rád k nám sem do Všenor, byl tady několikrát. V Rakousku byla po válce velká bída, posílali jsme tam balíčky, u nás bylo přece jen lépe.
Brzy po konci války taky přišla zpráva, kterou jsem oplakala. Bratrovi synové, dvojčata Hans a Peter, v Anglii žijí a jsou v pořádku. Měla jsem je ráda, jako malí kluci si hráli o prázdninách v Maueru s vaším tátou Mirkem, byli všichni tři přibližně stejně staří. Litovala jsem je, že byli z rozvedené rodiny. Jejich maminka Sára byla židovka a s mým bratrem se rozvedli dávno před válkou. Byla opravdová krasavice, ale na domácnost moc nebyla. Podle toho taky jejich manželství dopadlo! Své syny jako židy po matce pak bratr dostal na poslední chvíli do Anglie a od té doby jsme celou válku o nich nic nevěděli. Až po válce. Bohužel, Sára zahynula v koncentráku, stejně jako její rodiče. Byli to kultivovaní a moc milí lidé.
Pak přišel nešťastný rok 1948 a byl všem nadějím konec. Komunisti zavřeli hranice, bratr ve Vídni umíral na rakovinu, psal, že by mě ještě rád viděl. Nepustili mě tam, až pak na pohřeb, jen na tři dny. Aspoň jsem rodičům mohla dát kytičku na hrob. Naposledy, potom už jsem se z Československa ven nedostala. Ale měli jsme tady svou rodinu a řadu přátel, kteří k nám do Všenor často jezdili.
Z Prahy Pickovi, ti se vrátili z Palestiny a jejich syn Honza přišel s americkou armádou osvobozovat Plzeň. Kousek od nás trávila letní měsíce světaznalá paní Tobolářová, s tou jsme se také hodně s dědou a s vaší tetou Lídou přátelili. A byli další lidé ze Všenor z pěveckého kroužku, s kterými jsme si dobře rozuměli. Náš pěvecký sbor ještě v říjnu 1948 zazpíval na svatbě vašich rodičů v mokropeském kostele, pak kvůli komunistům zanikl.
Klavír, to byla moje velká láska po celičký život, hra na něj mi vždycky pomáhala dostat se z nejhoršího a zase doufat a věřit v lepší časy.“
Babička naší rodině, v té době už značně rozrostlé, zahrála naposledy při svých devadesátých narozeninách krátce před svou smrtí. Vidím ji stále před sebou sedět u křídla, její stařecké ruce kmitají po klávesnici, záda rovná, bílá hlava vzpřímená.
