Marcela-Matějková-story

Po dlouhé době jsem otevřela Velkou kuchařku od Viléma Vrabce, potřebovala jsem totiž vyhledat nějaký zajímavý recept na ragú ze srnčího masa. Vhodný recept jsem v té objemné chytré knize našla, to jsem ostatně předpokládala, protože Vrabcova kuchařka je podle mého názoru nejlepší kniha svého druhu jakou znám a divím se, že už ji nakladatelství nevydávají, je totiž stále aktuální. Já tuhle kuchařku mám už třicet pět let, dostala jsem ji od  naší báby k posledním Vánocům, které jsem strávila za svobodna doma, příští Vánoce už jsem byla vdaná, měla jsem manžela Slávka a dceru Andreu a recepty z kuchařské knihy jsem pilně využívala.

Dnes jsem ovšem v mé oblíbené kuchařce kromě požadovaného receptu našla i klauna Mazlíčka, kterého jsem už dlouhá léta postrádala a neúspěšně ho hledala ve dvou šuplatech, která v naší domácnosti slouží k uložení nepostradatelných drobností všeho možného druhu.    Úklidu těchto zásuvek se úspěšně vyhýbám, protože vlastně nevím, kam bych věci, zaštrachané v nich páté přes deváté uložila, aby to bylo pro ně to pravé a jedině správné místo. Já si celkem potrpím na pořádek, ale tyhle šuplíky prostě nejsem schopna umravnit. Takže když jsem klauna Mazlíčka začala postrádat, hledala jsem ho nejdříve v nich. No a nakonec jsem ho našla založeného v kuchařské knize, kde fungoval od nějaké doby zřejmě jako záložka.

Kdo, nebo vlastně co to ten klaun Mazlíček je? Je to pajdulák vystřižený z tvrdé čtvrtky papíru, má velkou kulatou ušatou hlavu, na obličej má nalepeny ruměné tváře z červeného papíru, stejným způsobem je vyveden
i kulatý nos. Ten ovšem není z papíru červeného, ale černého. Pusa je naznačena obloukem směrem nahoru, takže se zřejmě jedná o klauna šťastného a spokojeného. Oblečený je do černého trika a červených kalhot. A ještě jednou náležitostí je vybaven. Na hlavě je vystřiženo očko tak, aby se pajdulák, jehož jméno klaun Mazlíček je uvedeno velkými tiskacími písmeny na zadní straně, dal pověsit na zeď. A na zdi naší miniaturní kuchyňky ve Všenorech taky celých sedm let visel, až do té doby, než jsme se s manželem Slávkem a s dcerou Andreou přestěhovali z vily Jitřenky do Prahy.

Klaun Mazlíček byl vánoční dárek, který jsem dostala od své o jedenáct let mladší sestry Zuzky v době, kdy my se Slávkem jsme už jako novomanželé bydleli ve Všenorech.  Štědrý den jsme ten rok s bábou, dědou
a Zuzkou slavili opakovaně v půlce ledna, protože skutečné Vánoce Zuzka strávila se zápalem mozkových blan na infekčním oddělení nemocnice Na Bulovce. Když se Zuzka vrátila z nemocnice, udělala bába svůj vynikající bramborový salát, uvařila rybí polévku, osmažila kapří porce a všichni jsme zasedli ke slavnostně vyzdobenému stolu, rozsvítili jsme stromeček, který ozdobil děda, po večeři jsme zpívali koledy a jedli vánoční cukroví, všechno zkrátka bylo tak, jak to má na Štědrý večer být. Zuzka teprve teď dostala vánoční dárky, ale pod stromečkem nechyběly ani dárky od ní pro každého z nás. A já jsem tenkrát dostala klauna Mazlíčka.

Zuzku od jejího jednoho roku vychovávala naše bába s dědou ve Všenorech v Jitřence. Když jsem se já provdala a vlastní byt byl, jak to bylo tenkrát běžné, v nedohlednu, vyklidila bába jeden velký pokoj dole v přízemí, my se Slávkem jsme ho přepažili na kuchyňskou a pokojovou část a začali jsme si sami hospodařit. A hned ve vedlejší místnosti měla kuchyň bába s dědou a se Zuzkou. Bydleli jsme tam pospolu spokojeně, k nějakým větším konfliktům nedocházelo
a Zuzka vlastně prvně žila dlouhodobě v blízkosti jednoho ze svých sourozenců. Do té doby k nám do Ústí nad Labem jezdila jen na kratší, nebo delší návštěvy s bábou. Zdálo se, že si Zuzka nemá na co ztěžovat, právě naopak. U prarodičů byla jako v bavlnce, u jedné místní paní profesorky se učila němčinu, v hudební škole výborně prospívala ve hře na klavír, ve škole se jí taky dařilo. O materiálním zajištění ani nemusím mluvit – pro Zuzku bylo i to nejlepší ještě pořád málo dobré. Bába
i děda taky proto, aby jí mohli všechno dopřát, pracovali ještě v důchodu jako domácí dělníci; celé dny slepovali přední a zadní díly žlutých plastových kachniček k sobě
a červenou barvou jim natírali zobáčky. Když byly kachničky suché a očištěné acetonem, odvážela je bába na vozíku z kopce dolů kolem kostela do bývalého velkostatku, kde sídlilo výrobní družstvo invalidů Směr. Nahoru pak tlačila vozík plný polotovarů k dalšímu zpracování.

Zuzka mi teprve jako dospělá řekla, že se jí ve Všenorech stýskalo po naší velké, hlučné rodině, kterou měla v Ústí. A tak když jsme se do Všenor nastěhovali my se Slávkem, Zuzka to přivítala, jako vítané oživení. Víc než se mnou se ale vyblbla se Slávkem. S ním stavěli ponorku a hráli kuličky pod oknem našeho minibytečku, zatímco já jsem se učila ke zkouškám, protože jsem studovala v té době ještě vysokou školu. Úplně to před sebou vidím, jako by to bylo dnes – já ležím ve skriptech navlečená ve starém šedivém županu po babičce vyskytenské, protože v našem pokoji obráceném na sever bylo i v teplých dnech nepříjemné chladno, zatímco Slávek se Zuzkou pod mým oknem se snaží do vyhloubeného důlku vpravit co nejvíce hliněnek
a skleněnek.

Nebo zase jindy, venku prší už celý týden v kuse. Slávek slíbil Zuzce, že se může jít s námi podívat do vzdálené druhé části Všenor na rozvodněný potok. Mně se nechce a celou cestu v dešti jsem naštvaná, že určitě dostanu rýmu. Slávek se Zuzkou mě ale plni nadšení vláčejí dál. Nakonec jsem byla ráda, že jsem ten rozvodněný živel taky viděla.

Když jsme se do Všenor v dubnu jedenasedmdesátého roku nastěhovali, byla jsem už v jiném stavu. V červnu mě postihl zánět ledvin a ve vysokých horečkách mě sanitka odvážela do Prahy do nemocnice. Zuzka zrovna šla ze školy a tak ještě než jsem v sanitce usnula, se Zuzkou jsme si pod všenorským lesíkem zamávaly. Dobře to dopadlo se mnou
i s očekávaným dítětem, za měsíc jsem se vrátila uzdravená domů. A pak Zuzka s námi v září prožívala nervák, když čtrnáct dní před plánovaným termínem porodu mě začalo bolet břicho a Slávek v noci budil ředitele školy, aby mohl telefonicky zavolat sanitku. Nikde jinde než ve škole totiž tenkrát ve Všenorech telefon nebyl. Vždyť taky se ředitel ráno Zuzky vyptával, co se nám narodilo. To ale ještě žádné dítě na světě nebylo, Andrea se narodila až další den v půlnoci. Se Slávkem jsme zmatkovali asi předčasně, ale kdo by se mohl divit? Auto jsme neměli ani my, ani nikdo jiný v okolí a jak to bylo s telefonem jsem už psala.

Z porodnice mě Slávkův švagr odvezl i s Andreou autem na Vysočinu, kde Andrea do doby ukončení mých vysokoškolských studií vyrůstala u Slávkových rodičů. Já jsem se za šest týdnů vrátila do Všenor a pokračovala jsem dál ve škole. Za Andreou jsme jezdili na víkendy na Vysočinu, ale když jí byly dva roky, trávila celé prázdniny s námi ve Všenorech. Zuzka, z které už se mezitím stala dospívající slečna, byla z malé neteře nadšená a s velkým nasazením se jí věnovala. Kamkoliv šla, brala ji s sebou, nejraději ke kamarádce Jolance až nahoru k lesu, kde se říkalo u Másílka podle pomníčku posledního padlého ve Všenorech za květnového povstání 1945.

O první Zuzčin dospělejší účes jsem se zasloužila já. Zuzka se do té doby nechávala stříhat ve Všenorech, ale najednou se jí začalo zdát, že místní kadeřnice už není schopna vyhovět posledním módním trendům. Bába jí tedy dala peníze a my se Zuzkou jsme vyrazily do Prahy za velkým dobrodružstvím do salónu Eva, který byl tenkrát v pasáži Lucerna. Zuzce nový účes moc slušel
a stejně ostříhané vlasy nosila ještě v tanečních.

A pak, bylo to jako blesk z čistého nebe, v jednom zimním dopoledni krátce před Vánoci, to bylo Zuzce už čtrnáct let, bábu postihla mozková mrtvice. Nikdo z rodiny nebyl zrovna jako na smůlu doma, dokonce ani děda ne, byl v Praze na předvánočním setkání důchodců. Bábu našla sousedka a když jsme přišli všichni večer domů, bábu už jsme tam nenašli, sanitka ji odvezla na Zbraslav do nemocnice. Ještě večer jsme tam za ní s dědou vlakem a autobusem jeli a o pohledu, který se nám naskytl na naši ochrnutou bábu, se nechci raději rozepisovat. Později ještě ke všemu zežloutla, byla jí diagnostikována rakovina jater a v květnu příštího roku v necelých sedmdesáti letech zemřela. Že ji jednou skolí tahle zákeřná nemoc, toho se obávala celý život, často
o tom mluvila a nakonec, snad proto, že malovala čerta na zeď, se to opravdu stalo. 

Děda měl Zuzku u sebe ještě do jejího ukončení deváté třídy. Potom začala navštěvovat v Praze potravinářskou průmyslovku a vzali si ji k sobě naši rodiče, kteří už v té době bydleli i s Dandou a s Martinem v Modřanech.

Takhle daleko mě zavedl ve vzpomínkách znovunalezený klaun Mazlíček. Ale on ten Mazlíček ke společně prožitým rokům v Jitřence patří. Na všechno shlížel ze zdi kuchyňky, kde visel až do doby přestěhování naší rodiny do Prahy. Pak jsem ho měla ještě nějaký čas na očích, až se ztratil. No a teď je díky receptu na srnčí ragú zase na světě. Leží přede mnou na psacím stole a jsou na něm patrné více než třicet let staré mastné flíčky, to jak mi olej vyprskl na stěnu při smažení škvarkové pomazánky, která tenkrát Zuzce tak chutnala.