Marcela-Matějková-story

Do lázní jezdím pravidelně se svou kamarádkou Jarkou. Každá vždy vezeme sebou několik knih a ty si vzájemně v průběhu měsíčního pobytu půjčujeme. Před několika lety Jarka už předem avizovala: „Přivezu sebou novinku, je to naprostý trhák od Olgy Sommerové o ženách - já už jsem to přečetla a mluví mi to z duše“. Knihu s titulem „O čem sní ženy“ skutečně přivezla a já jsem se hned první večer pustila do čtení. Knihu jsem přečetla na jeden zátah, což je jednoznačný důkaz, že mě zaujala. Jenom jsem dost dobře nechápala, proč si autorka vybrala výhradně osudy žen nešťastných, které muži zásadně nechápou a na všech frontách diskriminují. Moje nepochopení zřejmě vycházelo z faktu, že jsem toho ještě v té době o Olze Sommerové a o jejích veskrze pesimistických názorech na postavení žen ve společnosti, v zaměstnání a v rodině, moc nevěděla.       

            Jarce jsem svůj názor na knihu sdělila, ovšem porozumění jsem se nedočkala. Vždyť ženy u nás opravdu jsou diskriminovány a zneuznány, argumentovala kamarádka. Na to jsem upřímně opáčila, že já jsem se svým ženským údělem naprosto spokojena a zneuznána a diskriminována se necítím. Nakonec jsme se v zájmu udržení dobrých vztahů diplomaticky dohodly na nic neříkajícím závěru, že záleží na každém z nás, jak si svůj život zařídí. Ale mně to nedalo, abych  o té ženské emancipaci, všude dnes probírané ze všech možných i nemožných stran, více nepřemýšlela. A začala jsem u žen v naší rodině.

            Moje babička Ludmila se starala celý svůj dospělý život o domácnost a o rodinu.Byla tedy diskriminovaná a zneuznaná? Tato otázka mi vyvolává úsměv na tváři. Babička že byla diskriminovaná a zneuznaná? Vždyť to byla vyrovnaná a sebevědomá žena, která se do slova a do písmene nejen o rodinu starala, ale také ji dokázala držet pohromadě a to není málo. Kromě toho byla uznávána svým okolím nejen jako vynikající klavíristka, ale také jako velice moudrá, vzdělaná a energická žena. A to až do konce svého života. Ani pokročilé stáří a nemoc jí na důstojnosti nic neubraly. Dodneška na ni jako na  opravdovou osobnost vzpomínáme nejen my, členové rodiny, ale i její sousedé a známí. Co by tomu řekly dnešní feministky? Vždyť se celý život nechávala živit svým mužem, byla tedy na něm finančně plně závislá. Myslím ale, že takové myšlenky moji babičku nikdy ani nenapadly, takže nemohly narušit její vnitřní klid a rovnováhu. 

            Moje druhá babička Marie byla pravým opakem Ludmily. S manželem se rok po svatbě po krátkých neshodách nekompromisně dohodla na rozvodu a to v době, kdy něco takového nebylo naprosto v jejích společenských kruzích zvykem. Potom se rozhodla a přes protest svých dobře situovaných rodičů začala chodit do zaměstnání. To také tenkrát nebylo u maminky malého dítěte běžné. A že se o její dceru starali prarodiče, to už tedy byla skutečnost na tehdejší dobu do nebe volající. Druhý manžel babičku Marii miloval a ochotně všechny její další, bez nadsázky můžeme říci feministické, nápady snášel. Z dnešního pohledu by se tedy zdálo, že se jednalo o ženu samostatnou, soběstačnou a zcela se svým životem spokojenou. Ale když se nad tím zamyslím, mám oprávněný pocit, že moje babička spokojená a jista si  sama sebou nebyla vlastně nikdy, její povaha ji hnala od jednoho nápadu k druhému a dokonalou náplň života asi nikdy nenašla.

            Moje maminka, dcera babičky Marie, si na emancipaci moc nepotrpěla. V dětství se trápila, že má rozvedené rodiče, maminka že jezdí domů až pozdě večer, a ještě ke všemu že je jedináček. Proto si přála mít alespoň pět dětí. To ještě ale nevěděla, že její rodina přijde o veškerý majetek, ani to, že starat se o velkou rodinu není jenom radost, ale také velká starost. Sama žila celé dětství a mládí jako v bavlnce bez jakýchkoliv materiálních problémů a tak neviděla důvod, proč své plány do budoucna korigovat. Vysokoškolská studia nedokončila, provdala se a měla čtyři děti. Její manžel, táta nás čtyř sourozenců, se věnoval výhradně svému zaměstnání a máma se plných patnáct let starala o domácnost a teprve potom nastoupila do práce. A to ještě jenom proto, že to vyžadovala finanční situace rodiny. Nezvládala potom mít v pořádku ani domácnost, ani pracovní agendu. Zaměstnavatel s ní nebyl spokojen, doma vládl nepořádek a chaos. Mámin zdravotní stav se zhoršoval a začala trpět těžkými migrénami. Dalo by se říct, že to vlastně byl případ vhodný pro pero feministické spisovatelky. Ale omyl, máma by nikdy nepřipustila, že si život zařídila špatně. Tátu bezvýhradně po celé manželství obdivovala a milovala a v letech, kdy mu fyzických sil valem ubývalo se o něj obětavě starala. Z jeho smrti se dlouho nemohla vzpamatovat. Nakonec si ale zvykla a ve svých dvaaosmdesáti letech je to naprosto soběstačná, činorodá a dá se říci, že spokojená paní. Pochvaluje si svou velkou rodinu a myslím, že běh svého života by neměnila ani za nic.   

            No a já? Feministka určitě nejsem a na emancipaci mám zcela vyhraněný názor. Jsem přesvědčena, že své problémy mají všichni lidé a záleží na každém z nás, jak si svůj život zařídíme a jak se ke vzniklým problémům postavíme. A to je stejné bez ohledu na to, zda se jedná o muže, nebo o ženu. Myslím, že něco pravdy je na rčení, že každý je svého štěstí strůjce. I já jsem prožila některá nepříznivá životní období. Ale ani by mě nenapadlo svalovat své problémy a neúspěchy na diskriminaci ze strany mužů ze svého okolí, ať už v rodině, nebo v zaměstnání. Nikdy jsem  nepochybovala  o tom, že vzniklé problémy vyplývají z našich vlastních chyb, z nízkého  sebepoznání, ze špatně nastaveného pořadí hodnot a co já vím ještě z čeho dalšího.