Marcela-Matějková-story

To je neskutečné, ono už je to třicet osm let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa! Přitom mi to připadá úplně nedávno, opravdu jakoby to bylo včera a ne 21. srpna 1968.

            Když vrcholilo takzvané pražské jaro 1968, zdálo se nám všem, že život se vyvíjí tím nejlepším možným směrem. Nálada ve společnosti se uvolňovala, v tisku i v ostatních sdělovacích prostředcích se začaly svobodně publikovat informace o komunistických zločinech padesátých let, konaly se mítinky a besedy s politiky, kteří slibovali socialismus s lidskou tváří.

            Mně bylo devatenáct let, dokončovala jsem první rok vysoké školy a se spolužáky jsme novým změnám nadšeně fandili, vždyť se nám alespoň částečně pootevíraly dveře k tolik vytoužené svobodě. Akce podporující nové změny se konaly na různých místech Prahy a my jsme se jich pilně a aktivně zúčastňovali. O bouřlivých besedách, které se konaly přímo v areálu naší Vysoké školy ekonomické ani nemluvě, tam jsme prostě chybět nesměli.

            To, že se škola v té době plné událostí dostala až na druhé místo v pořadí hodnot nás studentů, nemusím snad ani zdůrazňovat. Nebo až na třetí? Vlastně ano, dostala se až na třetí pořadí. O první a druhé místo se dělilo nadšení pro politické změny a veselý studentský život, provázeným vznikajícími a zase zanikajícími láskami a teprve pak nastoupil zájem o studium.

            Přesto se mi podařilo už před prázdninami uzavřít první ročník, některé zkoušky jsem, pravda, musela opakovat, ale nakonec všechno dobře dopadlo a nastaly prázdniny. Nikomu se domů nechtělo a tak řada z nás zůstala brigádničit na jarovské koleji, kde přes prázdniny fungoval studentský hotel pro návštěvníky z celého světa. Vždyť do té doby jsme se s lidmi z druhé strany železné opony v podstatě neměli možnost setkat a teď tu najednou byla příležitost volně komunikovat se studenty a s dalšími mladými lidmi ze všech kontinentů světa, kteří o oněch prázdninách zaplnili kolej. Kromě toho jsme mohli vyzkoušet a zdokonalit své jazykové znalosti a to taky nebylo k zahození. Ty tam se zdály být časy mého útlého dětství, kdy se nesmělo za hranice ještě ani na východ a kdy jsme s naší babičkou pořádali výlety na Cínovec a se zatajeným dechem jsme vyhlíželi sporadicky se objevující auta, přejíždějící přes hraniční přechod do Německé demokratické republiky.

            Ve studentském hotelu jsem nemohla chybět ani já. Prvních červencových čtrnáct dní jsem tam strávila jako pokojská a bylo to pro mne čtrnáct dní bez přehánění nezapomenutelných. Dopoledne jsem uklízela pokoje, povlékala a stlala postele, odpoledne jsem chodila po Praze a nasávala tu nezvykle rušnou atmosféru. Večer jsme vysedávali s přáteli ve starých pražských hospodách, nejraději někde na Malé Straně, nebo na Starém Městě, kde jsme se potkávali se zahraničními návštěvníky, přičemž hovory s nimi se, jak jinak, točily kolem politické situace u nás.

            Po čtrnácti dnech jsem brigádu ukončila a autostopem, tak jak bylo mým běžným zvykem, jsem odjela domů do Ústí nad Labem. Chystaly jsme se totiž s mou mladší sestrou Dandou do Vídně, kam nás pozvala naše prateta Mary. To bylo taky do té doby nezvyklé novum - pokud náš občan dostal z kapitalistické ciziny pozvání se závazkem zajištění obživy po dobu pobytu, směl na západ vycestovat. A to už tedy bylo něco! Vždyť náš táta nesměl předtím ani jet do Vídně svému strýci na pohřeb. Když se politická situace uvolnila, navštívila naši rodinu už v létě 1967 prateta z Vídně a rok poté jsme k ní byly pozvány já a moje sestra Danda. Samozřejmě, že některým specifickým náležitostem socialistické byrokracie muselo být i v této jinak uvolněné době učiněno zadost - po obdržení pozvání od pratety jsme hlavně musely s Dandou zdvořile poprosit o kladné doporučení k cestě do kapitalistické ciziny naši domovní důvěrnici, kovanou soudružku. Na dobrozdání od domovních důvěrnic si socialistický stát mimořádně potrpěl a ke změně v této věci nedošlo ani v uvolněné atmosféře pražského jara.

            Nakonec, když bylo vše potřebné kladně vyřízeno, dárky pro tetu Mary a její sestru Anny nakoupeny, místenky na noční rychlík do Vídně zakoupeny, zavazadla zabalena a definitivně uzavřena, odebrali jsme se já, Danda, máma a táta na ústecké Hlavní nádraží k nočnímu rychlíku Berlín – Praha – Vídeň. Bylo 27. července a náš návrat do republiky byl plánován na 19. srpna 1968. Na nástupišti před odjezdem vlaku nám dávali rodiče poslední rady na cestu. Přesný popis vídeňských památek pořízený tátou, coby rodilým víděňákem a dobrým znalcem bývalé metropole mocnářství, byl uložen v kufru mezi ostatními důležitými dokumenty. Táta byl nezvykle vážný, když nám dával úplně poslední ponaučení: „Holky, mně se to nějak nechce líbit. Kdyby se něco v Československu semlelo, myslím tím, kdyby k nám vtrhli Rusové, ve Vídni zůstaňte. Bydlet kde máte. A tobě Kokos – tak mi táta říkal, když jsem byla malá – jsem do kufru přidal maturitní vysvědčení, to pro každý případ“. A vtom už přisupěl mezinárodní rychlík, my s Dandou do něj nastoupily, rodiče dojatě mávali dokud vlak nevjel do zatáčky a my s Dandou jsme přes Prahu mířily do dalekého světa. Alespoň tak to na nás tenkrát působilo.

            Do Vídně jsme dorazily nad ránem, na Franz-Josef Bahnhof  nás čekala prateta Mary a taxíkem nás odvezla do rodinné vily v Maueru. Tam nás na přivítanou oslintala její boxerka Katy a pak už nás teta uložila do ložnice, kde se před sedmačtyřiceti lety narodil náš táta. V průběhu následujícího dne prateta prohlédla naši garderobu a usoudila, že naše super mini jsou na vídeňské poměry příliš výstřední, a že takto oblečené by nás nemohla představit svým kamarádkám ani svému příteli Herr Vorlickovi. A tak s námi vyrazila do města a na Mariahilferstrasse nám v obchoďáku u Herzmanského koupila oběma stejné růžové šaty s tmavomodrou, bíle puntíkovanou mašlí. Šaty to byly sice slušivé, ale nám by se bylo daleko více líbilo něco méně usedlého. Sukně ke kolenům byla ovšem později, když už to prateta nemohla ovlivnit, námi ustřižena na délku těsně pod zadek a tím šaty, alespoň podle našeho názoru, získaly na požadovaném šmrncu. Ve Vídni jsme ale zdobily s Dandou v šatech tak, jak nám je prateta zakoupila a jak s nimi byla podle svého solidního vkusu staré dámy spokojena. Těm šatům ani později v naší rodině nikdo neřekl jinak než Rosakleid, protože Mary kdykoli někdo u jejích dveří zazvonil, německy volala: „Děvčata, někdo jde, honem na sebe Rosakleid“. Mluvila na nás německy, vždyť česky se od svého manžela Vinciho naučila jen několik sprostých slov.

            Pobyt ve Vídni se nám vydařil, všechny památky a muzea jsme podle tátova rozpisu zdárně absolvovaly, prolezly jsme obchody a obchoďáky, kde naše nadšení nad nepřeberným množstvím zboží neznalo mezí. Ve velkých koších se zlevněným zbožím před obchodním domem Herzmanský jsme si každá něco vybrala a ze svého miniaturního kapesného zakoupila. Bylo to pro nás, pro holky ze země, kde se nenakupovalo, ale shánělo, opravdu nezapomenutelné dobrodružství. Samozřejmě si pamatuji vše, co jsme si od  Herzmanského s velkým zadostiučiněním odnášeli – já zelený šátek a béžový svetřík a Danda takzvané dvojče, bleděmodrý svetřík a přes něj ve stejném provedení vestu na zapínání. A co víc- pokladní nám nákup vložila do barevné igelitové tašky s emblémem obchoďáku! To už byl pro nás vrchol štěstí, takovou tašku z ciziny u nás jen tak někdo neměl. A pokud ano, nosil ji místo kabelky a všichni mu ji záviděli. A teď jsme měli tuhle vzácnost taky! A ještě na něco, pro nás tehdy moc důležitého, jsem zapomněla. Každá jsme si ještě zakoupila jedny bezešvé punčocháče, u nás nebyly k dostání a tak jsme musely nosit předpotopní punčochy připnuté na podvazkový pas. Bohužel, brzy po návratu domů mi je nějaký chlap roztrhl v tramvaji, když se dral s košíkem ovoce k výstupním dveřím. Nadávala jsem tehdy zcela nepokrytě a nahlas.   

            Ale zpět do Vídně roku osmašedesátého. Jeden celý den jsme strávily v Prátru, kam nás doprovázel starší pán, který v tramvaji slyšel naši češtinu a tímtéž jazykem nás oslovil. Jako mladík odešel z Brna do Vídně, kde zakotvil a zůstal navždy. Nyní jako důchodce měl dost času a tak se nabídl, že nás po Prátru trochu provede. Počáteční obavy, jestli nemá za lubem nějaké nekalosti, se zakrátko rozplynuly, náš průvodce se ukázal být příjemným a galantním společníkem, díky jemuž jsme mohly s Dandou navštívit náramné množství pouťových atrakcí, včetně Ruského kola a čarodějného domu. To dá rozum, že naše finanční zdroje by na to všechno nestačily, ale hodný pán nás neustále nabádal, ať se ještě zhoupneme či projedeme na tom, či onom. Nakonec nám koupil pro nás neznámý hamburger a rozloučil se s tím, že bylo pro něj ctí doprovázet tak půvabné mladé dámy ze své staré vlasti.

            S dvěma mladými čínskými klavíristkami nás seznámila přítelkyně naší pratety. Obě studentky hudby uprchly ze své země před dopady velké čínské kulturní revoluce a ve studiu pokračovaly na vídeňské konzervatoři. Ujala se jich matka představená z kláštera nedaleko Vídně, která jim v klášterním objektu poskytla ubytování i stravu. Do jejich společného pokojíku jsme byly s Dandou pozvány na čaj a potom naše prateta pro nás s Dandou a pro naše asijské přítelkyně zorganizovala výlet na Semering. Cestou zpět nás vzala na letošní víno do jedné z mnoha rakouských hospůdek označených typickou větví a lucerničkou nad vchodem, zvaných Heurige, kterých je v okolí Vídně nepočítaně. Letošní víno se ostatně u Mary pilo k večeři každý den a my s Dandou jsme moc rády tetu a její boxerku Katy doprovázely do statku s vinicemi nad Mauerem, kde teta víno ve velkých dvoulitrových lahvích kupovala.

            Za zmínku určitě stojí představení operety Hraběnka Marica, které jsme za doprovodu Mary a Herr Vorlicka shlédli na Neziderském jezeře. Nádherná a výpravná podívaná se celá odehrávala na osvětlených gondolách pohybujících se pomalu mezi rákosím přímo na vodní hladině.

            Byly to opravdu moc pěkně strávené tři týdny. Přes všechny kratochvíle, které nám hlavní město bývalé monarchie poskytovalo, jsme ovšem s Dandou ani na chvíli nezapomněly na politické dění doma a každý večer jsme ladily vlny na malém tranzistorovém rádiu tak dlouho, až se nám podařilo mezi šuměním a chrastěním uslyšet češtinu. Dokonce jsme k našemu velkému nadšení na rozhlasových vlnách zachytily jeden projev tehdy velice oblíbeného reformního politika Josefa Smrkovského. Naše zanícení pro probíhající změny u nás bylo tak nesmírné a vlastenectví, které jsme v těch dnech pociťovaly tak opravdové, že jsme ani na okamžik neuvažovaly o možnosti zůstat ve Vídni a radu našeho táty, kterou nám zcela vážně udělil před odjezdem mezinárodního rychlíku z ústeckého nádraží, jsme nebraly vůbec v úvahu. Stejně jsme nevěřily, že by k nám Rusové mohli vtrhnout, vždyť by to bylo popření základních norem mezinárodního práva! A kdyby – naše vláda by přece na sovětské požadavky nepřistoupila a reformy socialistického politického systému by nevzdala. Tak naivně jsme tenkrát s Dandou uvažovaly, omlouvá nás snad jen věk - v mých devatenácti a v Dandiných sedmnácti letech jsme ještě měly nárok na ideály a nadšení. Obrodný systém v nás vzbuzoval ty největší naděje do budoucna a argumenty našeho táty, že myšlenka socialismu s lidskou tváří představuje polovičaté řešení, které nemá naději na úspěch, jsme považovaly za zpátečnické a přízemní.

            Domů z Vídně jsme cestovali Vindobonou a pozdě večer 19. srpna jsme dorazily na pražské Hlavní nádraží. Danda přes Smíchov pokračovala dál do Všenor a já jsem tak, jak bylo již předem domluveno, zůstala v Praze a odjela na jarovskou kolej, kde jsem už další den zase uklízela pokoje po zahraničních studentech jako brigádnice. Po třech týdnech ve Vídni, nabitých silnými dojmy, mě první den úklidu zmohl tak, že jsem večer odmítla pozvání k partičce kanasty a šla jsem brzy spát. Někdy kolem druhé hodiny ranní mě probudily vzrušené hlasy na chodbě a hned nato jsem uslyšela bouchání na mé dveře a volání spolužáka Jirky: „Vstávej rychle, obsadili nás Rusové“. Ještě rozespalá jsem si přes pyžamo navlékla džíny a triko a vyběhla jsem na chodbu, kde v děsném zmatku pobíhali napůl oblečení zahraniční hosté studentského hotelu, přičemž největší chaos způsobovalo několik totálně opilých Švédů.

            Bez koruny v kapse jsme s Jirkou vyběhli ven na ulici, po které projíždělo na tuto noční dobu neobvyklé množství automobilů, které se za neustálého troubení snažily probít co nejdál do centra. Nejen na chodnících, ale i na silnici se motali rozčílení lidé, kteří mávali na auta, jejichž řidiči solidárně zastavovali a přibírali další spolujezdce. Nikdo v té vypjaté chvíli nehleděl na povolený počet přepravovaných osob, v taxíku, který dopravil bezplatně do centra mě a Jirku, nás bylo poskládáno sedm, ale na nějaké předpisy v tu chvíli žádný ani nevzdechl.

            Byla jsem úplně otupělá až do chvíle, než jsem spatřila obklíčené sídlo Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Při pohledu na tanky a vojáky v helmách s puškami v ruce mířícími na budovu, jsem propadla neovladatelnému strachu, možná, že to byla hysterie, neumím to dnes už posoudit. Rozbrečela jsem se a křečovitě jsem táhla svého společníka za rukáv bundy pryč z dohledu vojáků. Jen jsme ještě zaslechli jednoho z nich rusky volat, ať se ničeho nebojíme, kontrarevoluce že už bude brzy potlačena. Věřil zřejmě opravdu tomu, co jim bylo do hlavy vtloukáno jejich veliteli - že nás přijeli v poslední chvílí zachránit před kontrarevolucí.

            Jak jsme se té noci dostali zpátky na kolej, to si už nepamatuji. Jenom vím, že nikdo z nás už nešel spát, cizinci se balili a překotně opouštěli hotel ve snaze co nejrychleji opustit republiku a my Češi jsme se nahrnuli do jediné klubovny, kde tenkrát byla k dispozici televize a od šesti hodin ráno, kdy bylo zahájeno mimořádné vysílání uváděné heslem „jsme s vámi, buďte s námi“, jsme v napjaté atmosféře sledovali redaktorku Kamilu Moučkovou, která zdrcený národ informovala o vývoji situace, což se jí stalo na dalších dvacet let osudným. Tenkrát, v den vpádu takzvaných spřátelených vojsk do naší republiky, jsem zažila něco, co bylo do té doby pro nás mladé zcela nepředstavitelné. Když zazněla v televizi Škroupova píseň „Kde domov můj“, všichni do jednoho jsme povstali a bez hnutí, se slzami v očích jsme zpívali sebou. Do té doby jsme naši národní hymnu  spojovali pouze s povinnými akcemi oslav 1. máje, nebo Velké říjnové socialistické revoluce. Při těchto příležitostech nikdy nezněla naše hymna samostatně, vždy byla doprovázena hymnou sovětskou. Že se dojetí a pocit vlastenectví při těchto příležitostech nedostavovaly, nemusím jistě ani zdůrazňovat. Až tenkrát, 21. srpna 1968 jsme všichni do jednoho v té zakouřené klubovně silně pocítili něco jako hrdost a lásku k naší zemi a dokonce odhodlání za ni bojovat.

            Činnost studentského hotelu byla hned v následujících dnech ukončena, vždyť kdo by v něm bydlel? Zahraniční studenti rozhodně nehodlali s námi sdílet nastalé nebezpečí a využívali všech možných způsobů k odjezdu z republiky. My brigádníci jsme si taky zabalili své svršky a snažili se dostat do svých domovů. To ovšem nebylo nikterak jednoduché, protože už jen cesta přes Prahu se dala zvládnout pouze s velkými obtížemi a to výhradně pěšky. Provoz dopravních prostředků byl zastaven, po ulicích se valily tanky, mosty přes Vltavu byly kromě jednoho uzavřeny a hlídány obrněnými vozidly zahraničních vojsk. Já jsem se vydala z Jarova pěšky a přes jediný průchozí most, který to byl si už nepamatuji, jsem přešla na levý břeh Vltavy a dál na Smíchovské nádraží. Tady v děsném zmatku jsem spolu s dalšími nervózními zájemci o odjezd směrem na Beroun vyčkávala, až bude nějaký vlak vypraven. Nádražní bufet ani restaurace nefungovaly a těch dvanáct hodin čekání ve strachu a nejistotě bylo příšerných. Opustit nádraží nepřicházelo v úvahu, protože nikdo  nevěděl kdy a zda vůbec nějaký vlak požadovaným směrem odjede. Nakonec jsem se pantografem narvaným doslova do posledního místečka cestujícími, snažícími za každou cenu zmizet z obsazené Prahy, dostala do Všenor k babičce a dědovi.

            Jak to bylo dál, nemusím příliš rozvádět. Všichni to víme. Naše politické vedení v čele s Alexandrem Dubčekem velice rychle kapitulovalo před příkazy sovětských soudruhů, politická reforma byla zastavena, idea socialismu s lidskou tváří potlačena, vnitrostranické čistky nastartovány. Nastala éra normalizace trvající dvacet let a naše společnost se rychle s pravidly obnoveného pořádku smířila.

            Ano, je to tak, smířili jsme se, i když neradi a to téměř všichni. Silné řeči většiny z nás, že budeme nové politické vedení v čele s Gustávem Husákem bojkotovat, nebo dokonce proti němu bojovat, zůstaly opravdu jen v našich představách. Chtěli jsme dostudovat, mít děti a najít si pokud možno dobře placené zaměstnání. Stáhli jsme se tedy do soukromí, kde jsme se nemuseli se svými názory tajit a na veřejnosti jsme kličkovali mezi příkazy a zákazy, jak to jen šlo.

            A taky jsme zase už povinně chodili do prvomájových průvodů a na manifestace při příležitosti Velké říjnové socialistické revoluce a stáli přitom v pozoru při státní hymně naší i sovětské. Bez dojetí a bez slz, to se rozumí, vždyť šlo pouze o to, aby náš zaměstnavatel mohl prokázat na stranických výborech různých stupnů jen o málo nižší než stoprocentní účast na těchto akcích. Tak jsme si politické manifestace odbyli a měli jsme, alespoň relativní, klid. O nějaké ideje, nebo dokonce vlastenectví přece vůbec nešlo, hlavním krédem bylo „držet hubu a krok“. Jedno i druhé většina z nás na veřejnosti dodržovala, držela jak ústa, tak i krok; málokdo byl tak odvážný, aby podpořil tu hrstku troufalých, kteří se vzepřeli. Také jsme měli oprávněný dojem, že ti troufalí byli ze značné části reformní komunisté, kteří vsadili na špatnou kartu, přišli díky tomu o svá privilegovaná postavení a nezbylo jim nic jiného, než přejít k opozici. 

            Dneska už je to chvála bohu za námi. Po sametové revoluci v listopadu 1989 jsme všichni, nebo alespoň velká většina z nás, nadšeně přivítali zvoněním klíčů nově nastupující demokracii. Bohužel dnes, šestnáct let po nabytí svobody, se mnohým po zákazech, příkazech a po držení úst a kroku začalo zcela absurdně stýskat. Naší rodiny se to naštěstí netýká i když vzniklé problémy pochopitelně také vidíme a mnohdy se s nimi musíme potýkat. Pokud jde o mne – jsem hlavně šťastna, že se sama mohu svobodně rozhodovat, i když vím, že hrozí možnost negativních důsledků špatné volby. Ale je to moje volba, sama jsem si ji vybrala, nikdo mi ji nevnutil a to je pro mne to nejdůležitější.