Začíná říjen 1964
Včera celý večer jsem se učila toho Kollára a už to snad umím. Pak jsem ještě zavolala Evě a dohodly jsme se, že zítra půjdeme bruslit na zimní stadion na Bukov. Těším se na to, protože mi máma konečně koupila bílé boty s bruslemi. Předtím jsem měla hnědé po mámě. Eva má taky úplně nové, tak je zítra vyzkoušíme.
Češtinář Havel zkoušel zase Kollára, Eva dostala dvojku. Mě prý vyzkouší na opravu až příště. To je tedy otrava, protože se na to budu muset ještě před tím podívat. Kdyby mě vyzkoušel dneska, měla jsem to z krku.
Jinak to ve škole jde, baví mě dokonce i matika, nejhorší je deskriptiva. Nemám žádnou představivost; trojrozměrný prostor, řezy a průměty jsou pro mne španělská vesnice.
Večer jsme šly s Evou a s ostatníma holkama ze třídy na zimní stadion bruslit. Je tam umělý led, bylo to tam krásně osvětlené a hrála hudba. Nádhera, obzvláště když hráli Yesteday! To jsme byly všechny na měkko. Kolem mě pořád jezdil takový černovlasý kluk, nakonec jsme se dali do řeči. Chodí taky do prváku na SVVŠ, ale v Jateční ulici. Holky mě naštvaly, protože se srotily v jednom rohu, koukaly na nás a chechtaly se!
Ten kluk se jmenuje Pepík a pozval mě na rande. Ve středu ve tři máme sraz u železničního mostu, kterému my s Evou říkáme želmo. Ze staďáku jsem s ním ale nešla, to bych holkám neudělala. Jely jsme společně a až na Fučíkovce jsme se rozdělily. Holky mě přemlouvaly, abych s Pepíkem na rande nešla, že se schováme a budeme se mu smát, jak tam čeká. Tak nevím, jak to udělat, mám z toho zamotanou hlavu, nikdy jsem s žádným klukem sama nikam nešla. Evu ve škole o velké přestávce pořád nahání Tonda z 2.A, ale to je nás na chodbě hodně, to je prostě něco jiného. Ale jít s klukem sama?
Kromě holek ze třídy jsme se s Evou T. hodně skamarádily s Evou Petrovou, s Blankou a Edou z céčka.
