Jdi na obsah Jdi na menu
 


2) ESEJ: Co mi život vzal a dal

15. 7. 2010

2)     Co mi dal

 

 

 

 

Máme dvě vnoučata, Adamovi je devět a půl roku, Nela je sedmiletá. Moc jsem se na jejich narození těšila. Adama jsem často hlídala už jako batole. Když dcera čekala narození Nely, musela dlouho před porodem zůstat ze dne na den v porodnici. Adama jsme si vzali k nám a s manželem jsme si střídavě brali dovolenou v době, kdy zeť z pracovních důvodů nemohl mít syna u sebe.  Na Adamův první den u nás nikdy nezapomenu. Rodiče ho sice připravovali na to, že máma půjde za nějaký čas do porodnice, ale v onen den slíbila, že se ještě vrátí. Ostatně tak, jako do té doby vždycky, když šla k lékaři na prohlídku. Tentokrát se mimo očekávání nevrátila a Adam to nesl velice těžce. Držel se mě kolem krku, křečovitě mě svíral a bezhlesně mu tekly z očí slzy. Jako by to byl dospělý chlap a ne malé dítě. Netroufla jsem se ani pohnout, jen jsem ho pevně svírala v náručí. Tenkrát jsem si uvědomila, jak moc ho mám ráda, a že bych nikdy nedovolila, aby mu někdo ublížil. Tentýž ochranitelský pocit mám samozřejmě i vůči vnučce Nele.   

 

Moc si pochvaluji, že teď po odchodu do důchodu se mohu více svým vnoučatům  věnovat. Nechybím na žádné jejich besídce, nebo vystoupení, která se většinou konají v brzkých odpoledních hodinách, tedy v čase, kdy jsem dříve ještě byla vázána pracovními povinnostmi v zaměstnání.

Adam dochází do hudební školy na hodiny klavíru, z Nely se po prázdninách stane prvňáček a zároveň nastoupí do kroužku sborového zpěvu. Už ve školce hrála na flétničku. V období Vánoc je navštěvujeme s manželem rádi u nich doma a muzicírujeme. Adam hraje na klavír, Nela na flétnu a my s manželem, naše dcera i zeť zpíváme koledy. Tu krásnou atmosféru máme všichni moc rádi.

O letních prázdninách jsou obě děti u mě měsíc i déle. Spokojeni jsme všichni – děti, já i dcera, která by si stěží mohla ve svém zaměstnání brát náhradní volno nad rozsah své zákonné dovolené. Po pravdě řečeno, o mnoho více porozumění vnímám nyní vůči svým vnoučatům, než kdysi ke své dceři.

Po odchodu do důchodu jsem se pustila do psaní a každému z dětí jsem napsala knížečku, ve které vystupují jejich oblíbení plyšáci, oni sami, naše fenka Mimi i všichni dospělí z rodiny. Kočičáka a Králíka, tak se knížky jmenují, zformátoval můj manžel, doplnil výtvarnými výtvory našich vnoučat a tím dodal mému dílku lesku. Děti ta vyprávění milují, a já jsem ráda, že jsem jim udělala radost, a že jednou budou mít na mne vzpomínku.

Vzhledem k tomu, že rodina naší dcery se v loňském roce přestěhovala do nového bytu nedaleko od nás, těším se z toho, že je všechny mám nyní blíž, než předtím. Myslím, že to je nejlepší eventualita soužití mladé rodiny a prarodičů. Jsme blízko sebe, ale zase ne tak, abychom si navzájem překáželi a viděli si takzvaně „pod pokličku“.

Co mi tedy život dal? Být babičkou se mi líbí, jsem v této roli se životem spokojena, rozhodně víc, než v dobách předešlých.

 

 

Co mi život vzal i dal

Není to název pro esej poněkud zavádějící? Sympatický je v tom, že připomíná optimismus knih americké spisovatelky Betty MacDonaldové, ale mám-li se zamyslet nad tím, co nám život přináší, tak účetní metoda bilance Má dáti Dal, asi není ta nejpřesnější. Dnes už vím, že mnohé z toho, co nám život takzvaně dal, či vzal, jsme si vlastně zasloužili svým chováním, jednáním a rozhodnutími sami. Na druhou stranu jsme značnou měrou determinováni událostmi, které jsme prožili v dětství, mládí i později, a které jsme nemohli sami ovlivnit.

Z mého pohledu, je lidské chování „začarovaný kruh“, ve kterém se prolínají vrozené geny, vlivy osob z nejbližšího i vzdálenějšího okolí, dobré i špatné životní zkušenosti a v neposlední řadě schopnost se z toho všeho poučit.      

 

 

 

 

 

 

Duben 2010

 

Psáno pro Seminář: Psychosociální rozvoj osobnosti seniora

 

FILOSOFICKÁ  FAKULTA UNIVERZITY KARLOVY v Praze

Ing. Marcela Matějková