Marcela-Matějková-story

(Kočičák) Jak jsem se v tom domě ocitl, to vůbec nevím. Prý mě tam dopravil Ježíšek. Probral jsem se až pod jedličkou ozdobenou skleněnými kouličkami a z korálků vyrobenými motorkami, auty, ptačími budkami a všelijakými postavičkami. Úplně na vrcholu té jedličky se týčila stříbrná špička. Seděl jsem pod tím stromkem obklopen spoustou balíků a balíčků  celý nesvůj, to snad chápete, vždyť jsem vůbec nevěděl, kde jsem a co se to tady vlastně děje. Hrozně jsem se lekl, když se zničehonic na tom stromku rozsvítily barevné hvězdičky, ale to nebylo ještě všechno! Někdo nade mnou zapálil svíčky a z těch, považte, kapal vosk všude kolem mne. A jakoby toho nebylo dost, začaly nade mnou prskat nějaké jiskry, to už jsem tedy byl opravdu naštvaný. Co mě nakonec uklidnilo, to byly krásné zvuky, linoucí se z  přístroje v rohu. Teprve později jsem se dozvěděl, že ten přístroj je přehrávač a ty zvuky z něj vycházející, že byla koleda Narodil se Kristus Pán.

Do toho všeho najednou zazvonil zvonek, ženský hlas vykřikl někde za dveřmi „Adame, to už snad přišel Ježíšek“ a do pokoje se stromečkem nesměle nakoukl maličký kluk, úplně nakrátko ostříhaný, který se za kalhoty držel nějaké paní s rezavým mikádem. A za nimi ještě vysoký pán s takovým jako ježkem na hlavě. Kluk se najednou pustil kalhot té paní, utíkal ke mně a křičel „to je Kočičák. Ježíšek mi přinesl Kočičáka!“ Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli tam ještě někde netrůní nějaká kočka. Ale ne, kluk už se mi vrhl kolem krku a tak jsem pochopil, že ačkoliv jsem sice plyšový, ale zato čistokrevný Islandský ovčák, od teďka budu pro všechny Kočičák.

… Než táta udělá snídani, čtu Adamovi a Davidovi pohádku O veliké řepě z nové knížky. Potom vstane už i máma, všichni se nasnídáme a chystáme se k odjezdu na Jižní Město k babičce Maci a k dědovi Slávkovi.

Panelák babičky a dědy je daleko menší a nižší, než ten náš na Střížkově. Byt je až ve čtvrtém patře a tak jedeme výtahem a už nám děda otvírá. Děda se mi líbí, má vousy jako dědeček v pohádce O veliké řepě. Jestlipak bude babička mít taky na sobě zástěru a na hlavě šátek, jako babička na obrázku? Už ji vidím a jsem tedy pěkně zklamaný. Babička má sice přes kalhoty uvázanou zástěru, ale to je asi tak všechno, co má s pohádkovou babičkou společného. Připadá mi na babičku nějaká moc moderní, šátek na hlavě nemá a vlasy má červené a krátké. No, snad si na ni zvyknu. Adam říká, že je babička fajn, tak doufejme, že má pravdu.

… Pak už se vrátil ze služební cesty ze Slovenska do Prahy na Střížkov táta, my jsme se na Vysočině měli to léto s babičkou a dědou báječně, jenom máma byla pořád ještě v nemocnici. Copak ve dne jsme Adama zabavili, koupali jsme se v bazénku a hráli si na písku, ale večer to vždycky na něj přišlo a potichoučku nám ze své postýlky šeptal:. „Kluci, když mně se tak stýská po mámě, kdy už konečně přijde domů?“ A David mu pokaždé odpovídal, „Adame, pamatuj si, že kdo si počká, ten se dočká.“

A taky že ano. Jednoho parného letního dne, ti meteorologové to dobře předpověděli, tohle léto bylo opravdu horké, tedy toho parného dne, vzpomínám si to dobře, bylo to třetího července, telefonoval najednou táta „Tak máme holčičku, narodila se o měsíc dřív, je malinká, ale krásná a jmenuje se Nela. Zítra přijedu pro Adama a vezmu ho sebou do nemocnice, aby přivítal svou sestřičku.“ 

To už je ale úplně jiná historie, protože z jedináčka Adama se toho červencového dne, jako mávnutím kouzelného proutku, stal starší brácha. A být starším bratrem, to je velká zodpovědnost, to ví nejen každý člověk, ale i každý, alespoň trochu rozumný pes.