Jdi na obsah Jdi na menu
 


- 1 - Radosti a starosti seniorského věku

21. 3. 2010

Vím, že přednáším před publikem, v kterém je již řada seniorů, ale i ti si jistě odnesou některé poznatky, určené především nastávajícím seniorům, kterým mohou případně pomoci zlepšit prožívání seniorského věku. Nejde o žádná převratná moudra, ale je dobré si tyto skutečnosti uvědomit a vyvodit z nich odpovídající závěry.

Své poznatky jsem čerpala zejména při studiu v rámci kurzu „Psychologie pro život, aneb jak nám psychologie pomáhá“ na Univerzitě třetího věku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a shrnula jsem je ve své závěrečné práci na téma „Radosti a starosti seniorského života“. Zadáním této práce bylo čerpat z vlastní zkušenosti, v mém případě se jednalo o období po odchodu do důchodu.

Jak se začne blížit seniorský věk, je třeba si především uvědomit, že život nekončí, jen začíná jeho další etapa. Je dobré si uvědomit, že senior už vykonal své povinnosti a teď má začít myslet na sebe a své zájmy

 

 

 

Jaké jsou ty zájmy?

  • udržet se duševně svěží

     

  • udržet sociální vazby

     

  • udržet se v dobré tělesné kondici

     

  • udržet si určitou úroveň hmotného zabezpečení,

     

Zájmy jsou seřazeny podle důležitosti tak, jak to vnímám já. Na první místo jsem zařadila duševní kondici. Ta rozhodne, jak budeme zvládat strázně seniorského věku, ať už fyzické, či hmotné a rovněž to, jak se dokážeme ze seniorského věku radovat. Důležitost je však pomyslná, uvidíme, jak se zájmy proplétají a vzájemně ovlivňují.

 

 

 

  • K DUŠEVNÍ KONDICI

     

 

 

Sebevzdělávání

 

Já osobně považuji po odchodu do důchodu za důležité dál se vzdělávat. Považuji to za potřebné nejen pro získání nových poznatků, ale také pro udržení duševní kondice, lidově řečeno pro takzvané „broušení si mozku“. Vzdělávání lidí v důchodovém věku má pozitivní význam i z hlediska vytváření nových přátelských kontaktů, a tím zmírňování pocitů osamělosti. Seniorské vzdělávání je dnes samozřejmou a nedílnou součástí studijních programů všech vysokých škol i jiných institucí. 

 

Přihlásila jsem se proto ihned po nástupu do důchodu na Univerzitu 3. věku na Univerzitě Karlově, do jazykové školy na jazykové kurzy angličtiny a na seminář tvůrčího psaní Dar slova, ve kterém jsem načerpala zkušenosti pro svůj záměr psaní vzpomínek.

 

 

 

            Univerzita třetího věku

 

O psychologii jsem se zajímala po celý svůj dospělý život a ráda jsem četla populárně – vědeckou literaturu např. od Vladimíra Leviho, Jána Praška, Věry Capponi, Tomáše Nováka, Stanislava Kratochvíla, Eduarda Bakaláře a dalších autorů.

Ze široké škály nabízených kurzů jsem si proto pro začátek vybrala 4 semestrový kurz „Psychologie pro život, aneb jak nám psychologie pomáhá“ a 1 semestrový kurz „Jak si udržet duševní svěžest“. Protože mě studium zaujalo a obohatilo, v dalším akademickém roce jsem se v rámci Univerzity třetího věku přihlásila hned na dva další obory a to: „Dějinný běh a smysl První a druhé republiky česko-slovenské“,, a „Věk extrémů – Světové dějiny 20. století“. 

 

Pro zajímavost jsem vám zaměření jednotlivých kurzů rozdala a přehled vzdělávacích akcí pro akademický rok 2009/2010 dávám kolovat. 

 

 

 

            Jazykové kurzy

 

Po odchodu do důchodu jsem se přihlásila do jazykové školy na kurzy angličtiny. Předtím jsem se vždycky věnovala výhradně němčině. Jako důchodkyně jsem začala s angličtinou coby začátečnice. Občas si říkám: „Má to vůbec ještě význam, vždyť se to stejně už pořádně nenaučím.“ Hned si ale odpovídám: „Samozřejmě že to má význam, vždyť si učením slovíček trénuji paměť.“ A teď jsem se nabídla, že převezmu péči o úkoly z němčiny a z angličtiny obou svých vnoučat, pokud jim budu ještě svými znalostmi stačit.

 

 

            Psaní vzpomínek

 

Doc. PhDr. Soňa Hermochová, CSc., PhDr. Eva Drlíková, CSc.: Vzpomínky a hledání smyslu života:

 

Donedávna byla mezi laickou veřejností, ale i mezi mnoha terapeuty rozšířena teorie, že senioři zabývající se svou minulostí, se stahují do samoty v ústraní. Kdo prý už nemá budoucnost, obrací se k minulosti.

 

V současné době je tento názor vyvracen, ukazuje se totiž, že práce se vzpomínkami není nějakým nezdravým symptomem, naopak umožňuje vyrovnat se s životními ztrátami a trénuje paměť. Často se v rozhovorech, či psaní o vlastní minulosti narazí na nedořešené konflikty, chybné názory, či omyly, což může být podnět k přehodnocení některých postojů, které brání urovnání našeho vnitřního světa. Tím se také uvolní cesta k úvahám o smyslu vlastní existence.

 

Starší člověk může dojít k závěru: Takový byl můj život. Byl někdy krásný, jindy těžký, ale měl a dosud má svůj smysl. Senior pak vidí sebe sama, jako jedince, který je plnohodnotný, významný a jeho život cenný. A to je obranou proti chronickému nebezpečí stáří – proti depresi, zoufalství a beznaději.

 

 

 

Na myšlenku pustit se do psaní vzpomínek mě přivedla moje maminka. V devadesátých letech jsme jí koupili dvě vzpomínkové knížky, jednu od Boženy Obdržálkové Růže z pražských trhů, kterou autorka napsala ve svých sedmdesáti letech, přičemž nikdy předtím neměla literární ambice. V době, kdy byla pro nemoc donucena k nedobrovolnému klidu, přemluvila ji její rodina, aby sepsala své vzpomínky na dětství prožité na pražském Uhelném trhu a jeho blízkém i vzdálenějším okolí.

Druhá vzpomínková knížka byla od paní Jany Outratové Dvakrát v jedné řece. Jana Outratová ve své vzpomínkové knize připomíná nejen starší minulost ale i příběhy z doby poměrně nedávné. Tato kniha zaujala nejen maminku, ale i mne. Děje devadesátých let, jejichž jsem byla účastníkem, jsou již zasuty hlouběji v paměti, jejich obrysy jsou již rozmazané. Dnešní publicistika je vykládá po svém a je na nás, abychom je zachytili a mohli říci po pravdě: „Takoví jsme byli.“

Moji maminku vzpomínky obou těchto autorek natolik okouzlily, že se ve svých osmdesáti letech rozhodla jejich příklad následovat  a pro rodinu a přátele zachytit své dětství prožité v obci nedaleko Prahy. S literární činností neměla dosud žádné zkušenosti, ale do psaní memoárů se pustila s nadšením a vznikla krásná knížka zachycující život v první polovině 20. století nejen v její rodině, ale i vzpomínky na hasičské slavnosti, pohřby, tancovačky, sokolské akce i na veškeré další dění v její rodné obci.

Kromě toho, že tato knížka celou rodinu i přátele svým pojetím dojímá, má pro nás i pro další generace obrovský význam. Zachycuje totiž období a události, které v nedaleké budoucnosti budou mít svou historickou hodnotu.

K psaní vzpomínek mě inspirovaly maminčiny paměti, ale nejen ty. Před několika lety jsme při návštěvě Vídně s manželem vyhledali na základě informací získaných v kanceláři Centrálního vídeňského hřbitova hrob mé prababičky a pradědečka z otcovy strany. V počítačové databázi kanceláře byly přesně zaneseny údaje o datu a místu úmrtí manželů. Dobře, ale kde se vlastně narodili? Odkud do Vídně ve druhé polovině 19. století přišli? Údajně odněkud z východních Čech, nebo snad z Moravy? Jistě měli sourozence. Je tedy pravděpodobné, že někde na území naší republiky máme příbuzné. Ale kde? Není koho se zeptat. Vždyť po smrti mého otce, jeho sestry a jejich dvou bratranců žijících až do své smrti v Londýně už není nikdo, kdo by mi tuto informaci podal.

V té době mě napadlo, že se pokusím zachytit nejen vzpomínky své, ale i některé události, o nichž mi vyprávěli rodiče a prarodiče. Nejsem sice žádný spisovatel, ale zkusím to. Třeba mé paměti někoho z potomků zaujmou, třeba budou mít zájem vědět, jak žili jejich předkové. A když ne, tak nevadí, alespoň si některé události ze svého života připomenu a to také není k zahození!

S cílem načerpat základní vědomosti o tvůrčím psaní, jsem se hned po odchodu do důchodu přihlásila na seminář tvůrčího psaní Dar slova. V té době jsem napsala několik krátkých črt, které většinou v mém okolí vzbudily upřímný zájem. To mě povzbudilo a zaslala jsem jeden ze svých literárních pokusů do internetových novin „Neviditelný pes“, založených Ondřejem Neffem. K mému překvapení byla črta uveřejněna, mne podnítily četné ohlasy čtenářů a do dnešního dne mi na stránkách „Neviditelného psa“ vyšlo již víc než 20 črt a povídek.

Kromě vzpomínek píši také knížky pro svá vnoučata, které se setkávají se s jejich velkým nadšením a zájmem. Jak by taky ne, když v nich vystupují kromě jejich oblíbených plyšáků i oni sami.

Velkou radost mi udělal manžel dárkem k Vánocům – vytvořil pro mne  osobní internetové stránky. Na nich uveřejňuji i některé osobnější stati, které by se pro veřejný web nebyly zajímavé.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář