Jdi na obsah Jdi na menu
 


Červenec se Zeleným srdcem

Již tradičně jsme celý červenec měli na naší chalupě na Vysočině vnoučata. Vzhledem k horkému počasí, měly obě děti o zábavu postaráno a u místního koupaliště v lese trávily spoustu času. Adamovi je už skoro třináct let a Nele deset, tak kromě zábavy potřebují i něco poučného. A to se nám podařilo zajistit skvěle s červencovými akcemi Občanského sdružení Zelené srdce.

Občanské sdružení Zelené srdce působí v kraji Vysočina a jeho hlavní náplní je ochrana drobných památek, krajiny a přírody, vztahu člověka k nim, ale také vztahu člověka k člověku. Filosofie činnosti Zeleného srdce vychází z křesťanského pohledu na svět.

První akcí, kterou jsme s dětmi navštívili, bylo otevření Naučné stezky křížek v polích. Autem jsme popojeli do Mladých Břišť u Humpolce a tam u kostela nás přivítal předseda Zeleného srdce Pavel Koubek. Počasí bylo ten den příjemné, teplo tak akorát, na cestu polní a lesní cestou jsme se těšili. Jak se však brzy ukázalo, šlo o víc, než jen o příjemnou procházku. Překvapily nás odborně zpracované a kvalitně vyrobené informační panely. I to, že stojany na ně a lavičky vyráběli lidé v chráněné dílně Fokusu v Pelhřimově. Vždyť Zelené srdce má v programu mimo jiné i vztah člověka k člověku.

Na 1,5 km dlouhé stezce jsme viděli kromě repliky smírčího kříže také původní kříže kovové a dřevěné včetně jejich torz. Z kvalifikovaného výkladu pana Koubka i z informačních panelů jsme se dozvěděli, kde a proč lidé kříže stavěli. Také bohužel o tom, jak byly kříže ničeny, ať už vandaly, nebo v dobách komunizmu z moci úřední. Ocenili jsme péči, s jakou byla stezka nejen vybudována, ale i připravena k otevření. Členové sdružení si dali tu práci a předem u všech křížků rozsvítili svíčky, což ještě umocnilo zážitek z celé akce. Naučnou stezku křížek v polích doporučuji všem svým přátelům a známým, stojí opravdu za to. Já jsem ji navštívila znovu hned týden po jejím otevření s dvěma kamarádkami z Chomutova. Tak se povědomost o Zeleném srdci bude šířit i na severu Čech.

Mám jen jednu drobnou připomínku. Kdo Mladými Břišti jen projíždí, o stezce se nedozví. Poutač na stezku na návsi na křižovatce silnic by pomohl.

Našim vnoučatům se procházka po křížcích líbila, navrhli jsme jim tedy další akci Zeleného srdce s názvem Křemešnické pověsti, pořádanou v rámci Festivalu řemesel a vyznání. V ten den bylo velké horko, proto jsme na vrch Křemešník vyjeli autem, ačkoliv jindy tam chodíme od nás pěšky. Křemešník je dávné poutní místo a jako takové je opředeno mnoha pověstmi. O nich nám pan Koubek ze Zeleného srdce před kostelem Nejsvětější trojice vyprávěl.  Dětem se líbily všechny.  Ať už ty, které znaly, nebo ty pro ně nové.

Nezůstalo ovšem jen u pověstí. Připomenut byl i kněz a spisovatel František Bernard Vaněk, který na Křemešnické faře působil v letech 1902 – 1907. Na léta strávená tady uprostřed lesů vzpomíná ve své nejznámější knize Na krásné samotě. Po službě na Křemešníku se páter Vaněk stal děkanem v Pelhřimově.

Maminka mého manžela pocházela z Pelhřimova a často na něj vzpomínala jako na skvělého člověka. S lítostí také připomínala jeho těžký konec. Jako starého sehnutého člověka ho pro jeho otevřená kázání zatklo za 2. světové války gestapo. Zemřel v roce 1943 v koncentračním táboře v Dachau. Pokaždé, když zajdeme v Pelhřimově na hřbitov, zastavíme se i u hrobu maminky pátera Vaňka, jehož náhrobek vytesal František Bílek.

Když už jsme byli na Křemešníku, nemohl být opominut ani Větrný zámek, který v roce 1930 začal stavět Kamil Hilbert pro českého akademického sochaře a medailéra Josefa Šejnostu. Nedokončený Větrný zámek po medailérově smrti zdědili jeho synové. Někdy v sedmdesátých letech můj tchán opravoval na Větrném zámku střechu, tenkrát ještě pro Šejnostovy syny. Nyní je již zámek v rukou jiných majitelů. Je mi to líto, zámek budu mít navždy spojený s rodinou Šejnostových. Kdoví, co nový majitel s romantickou stavbou provede. Zůstane alespoň na věži sedm porcelánových havranů?

Dole pod křížovou cestou nás překvapila studánka tím, že v ní ještě byla voda. Voda slabě radioaktivní, která údajně léčí všechny možné neduhy. Není divu, že si pro ni jezdí s kanystry lidé z širokého okolí. Voda se zde většinou objevuje v čase vánočním a mizí v květnu, kdy se na Křemešníku koná pouť. Letos jsme se z ní pro zdraví napili ještě v červenci.

Poslední naše cesta se Zeleným srdcem nás zavedla 28. července na kopec nad Pelhřimovem, kde se konal Den pro kapli sv. Anny. My s manželem jsme u polorozpadlé kaple byli již vícekrát, teď jsme sebou vzali i vnoučata. Zelené srdce se snaží upozornit veřejnost na tuto pozapomenutou památku právě vždy kolem svátku svaté Anny. Letos tady pronesl duchovní slovo evangelický farář Michael Hána a zazpívali sympatičtí manželé Radovi.

Občanskému sdružení Zelené srdce se podařilo opravit kapli alespoň tak, aby se dál nerozpadala. Pokud bude úspěšné jednání s katolickou církví o převzetí kaple do péče sdružení, byla by naděje na dotaci a tím i na další rekonstrukci kaple.

Červenec se Zeleným srdcem se vydařil. Držíme palce, ať se vše, co si sdružení dalo za cíl, zdaří. Sami se pokusíme v rámci našich možností pomoci.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Červenec se Zeleným srdcem

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář