Marcela-Matějková-story

Rodiče mé babičky se seznámili ve vídeňském Prátru ve druhé polovině devatenáctého století. Oba pocházeli z Českomoravské vrchoviny, tatínek odněkud z Pelhřimovska, maminka snad z Třebíčska. Nic bližšího dnes už nikdo neví. Každopádně každý z nich šel do Vídně na vandr, jak to bylo tenkrát zvykem. Pradědeček se tam vyučil krejčím, prababička vyšívačkou, a to ještě předtím, než se spolu poznali na sedačkách Ruského kola. Po zastavení obřího kola a sestoupení na zem se prý pradědeček zeptal: „Slečno, nedala byste si párek?“ Slečna na to, že ráda a tak se vydali do jedné z malých hospůdek, kterých bylo a dodnes je v Prátru dost. Pradědeček párek zapil pivem, prababička limonádou, jak se slušelo na mladou dívku. Jistě nemusím ani nijak zvlášť zdůrazňovat, že toto jejich setkání nebylo setkáním posledním.

Do dvou let se konala svatba. Pradědeček byl v té době střihačem v salónu českého mistra krejčovského. A takový střihač, to už v hierarchii krejčovských dělníků něco znamenalo! Vždyť na tom, jak látka byla střižena, závisel úspěch celého díla. Čerstvý novomanžel byl na tehdejší dobu již dobře placen, bylo tedy rozhodnuto, že jeho manželka ukončí svou práci vyšívačky a zůstane nadále v domácnosti. A tak se také stalo. Prababička začala hospodařit nejprve v malém bytě, který si manželé najali v prvním vídeňském okrese, netrvalo ale dlouho a stěhovali se do velkého bytu. Pradědeček se totiž osamostatnil a založil vlastní salón. Ten se stal brzy vyhlášeným mezi vídeňskou smetánkou. 

Mezitím se rodina rozrostla o dvě děti, starší Ludmilu a mladšího Vinciho.

Ludmila byla velmi nadaná klavíristka. Když projevila přání pokračovat ve výuce hry na klavír na vídeňské konzervatoři a stát se koncertní klavíristkou, nastalo v rodině zděšení.

Jak pradědeček, tak i prababička, považovali umělce za pochybné existence. Hudební vzdělání u dobré profesorky své dceři poskytli, protože to bylo v lepších rodinách zvykem. Ale aby z ní byla komediantka? Nikdy! A tak se jejich dcera, moje babička, profesionální klavíristkou nestala. Ve hře na klavír se ale stále zdokonalovala a věnovala se jí po celý svůj život. Pořádala klavírní dýchánky pro své známé a přátele a samozřejmě muzicírovala na všech rodinných oslavách. Naposledy nám zahrála při příležitosti svých devadesátých narozenin.

Svatba mé babičky Ludmily a dědy, původem rovněž Čecha, proběhla v roce 1912 na svátek svatého Petra a Pavla. Svatba to byla slavná, protože rodina byla ve Vídni díky krejčovskému umění pradědečka velice známá. Zúčastnili se jí nejen členové ctihodného cechu krejčovského s rodinami, ale také dámy a pánové z aristokratických kruhů. Já dodneška s velkou úctou uchovávám porcelánovou misku, nádherně dekorovanou rostlinnými motivy, kterou moje babička dostala ke svatbě od jedné šlechtičny a mně ji potom darovala k promoci.

Když začala první světová válka, narukoval do ní spolu s ostatními muži i můj děda. Doma zůstala jeho mladá manželka a malá dcera Anna. Aby se necítily osamoceny, přestěhovala si je prababička zpět k sobě do domu ve vídeňském Starém městě. Bylo to dobře, protože děda po nějaké době přeběhl k Rusům, byl na něj vyhlášen jako na vlastizrádce Rakouska-Uherska trest smrti a moje babička o něm od té doby neměla žádné zprávy. Děda se z Ruska vrátil až několik let po válce a ne do Vídně, ale přímo do hlavního města nově vzniklého Československa. Jeho cesta domů přes půl světa byla velice dlouhá a dobrodružná a děda nám často o ní vyprávěl. Bohužel, v té době jsme já i mí mladší sourozenci měli zcela jiné zájmy, a dědovo vyprávění nás pramálo zajímalo. Jak toho teď litujeme!

Po návratu dědy z Ruska, nastalo pro moji babičku a malou Annu smutné loučení s rodinou a s Vídní. Ale babička si v Praze brzy zvykla. I když měla německé školy, česky uměla dost obstojně z domova a z české vídeňské komunity, zbytek se doučit nebyl pro tak ctižádostivou ženu problém. Pamatuji se, jak ještě jako stará paní pravidelně poslouchala v rozhlase jazykový koutek, a tak uměla českou gramatiku lépe, než mnohý rodilý Čech.

V roce 1921 se babičce Ludmile narodil syn Mirek, můj táta. Netrvalo dlouho a dcera Anna s malým Mirkem začali cestovat sami rychlíkem přes hraniční přechod v Českých Velenicích na vídeňský Franz-Josefs Bahnhof, kde si je převzal strýc Vinci a autem je dopravil k nedočkavým prarodičům. Vzpomínky na pohodové prázdniny v rodinném domě ve vídeňské vilové čtvrti Mauer, provázely mého tátu a tetu Annu až do konce života.

Prababička a pradědeček zemřeli v průběhu druhé světové války a pochováni byli na místním hřbitově v Maueru.

Po komunistickém puči v Československu v roce 1948 se původní domov mé babičky ocitl za železnou oponou. Do Vídně se podívala už jen jednou, když na počátku padesátých let zemřel její bratr Vinci. Na pohřeb jela z Československa sama z celé rodiny, protože nikomu dalšímu rozloučení s blízkým příbuzným komunistický režim nepovolil.

Můj táta Mirek s manželkou Dáďou navštívili Vídeň až v roce 1969. V té době už byli rodiči čtyř dětí, z nichž nejstarší jsem já.

***

Otec se po vystudování Vysoké školy chemicko - technologické stal cukrovarnickým expertem a naše rodina se několikrát stěhovala, vždy když bylo potřeba nějaký cukrovar postavit na nohy. Postupně jsme bydleli v Cerekvici nad Loučnou, v Chrudimi, v Ústí nad Labem a do důchodu odcházel táta z cukrovaru v Praze - Modřanech.

Snad to chtěl osud, že já jsem se na studiích v Praze seznámila s mladíkem od Pelhřimova, který se stal mým manželem. Celý pracovní život jsme sice bydleli v Praze, ale po odchodu do důchodu žijeme téměř nepřetržitě v našem domku po manželových rodičích ve vesnici mezi Pelhřimovem a Jihlavou. Děti naší jediné dcery u nás tráví každé prázdniny, mají v sobě přece taky trochu krve po dávných předcích z Vysočiny. Nakonec i dědeček mojí maminky se narodil v Polné.

Vzhledem k tomu, že pocházím ze čtyř sourozenců, a všichni již máme děti a vnoučata, je naše nejbližší rodina velice rozsáhlá a dá se říct, že nezvykle soudržná. Snad je to tím, že naše maminka ještě žije a ve svých dvaadevadesáti letech je duševně i fyzicky velice čilá a svěží. To ona nás všechny drží pohromadě a případné stížnosti jednoho z jejích dětí na někoho z dalších, odbývá slovy: „Já mám čtyři děti a mám je všechny stejně ráda, tak s tímhle na mě nechoďte!“

Stalo se již tradicí, že každé léto v srpnu se k nám sjíždí celá rodina a pořádáme zahradní slavnost. Jen z mé strany to bývá dvacet lidí. My s manželem vždy předem pro každou dámu jakéhokoliv věku, takže i pro malá děvčátka, ozdobíme a pak vypálíme v peci šálek s podšálkem, aby měly na tuto akci vzpomínku. Za ta léta už vznikla pěkná sbírka! 

O Vánocích se zase scházíme všichni u mého bratra, který má velký dům nedaleko Prahy. Zazpíváme si koledy a zavzpomínáme na dobu Vánoc, kdy jsme my čtyři sourozenci byli ještě malí. Nevyhneme se ani smutnému připomenutí si našich zemřelých.

Rozcházíme se vždy s dobrými pocity rodinné sounáležitosti.

Mě však pronásleduje neodbytná myšlenka. Vydrží to všechno, až jednou odejde za tátou i naše máma? Říká se přece, že rodinu drží pohromadě maminka, po její smrti, že se často rozpadá.

***

Já jako nejstarší ze sourozenců jsem si předsevzala, že se budu snažit rodinu udržet v houfu. Ale zvládnu to, bude to v mých silách?

Možná mi v tom pomůže rozhodnutí, z jednoho podzimního dne minulého roku. Při návštěvě Vídně s manželem a našimi vnoučaty Adamem a Nelou jsme vyhledali na základě informací získaných v kanceláři Centrálního vídeňského hřbitova hrob mé prababičky a pradědečka.

Z jaké rodiny odcházela mladá dívka od Třebíče do Vídně vyučit se vyšívačkou a z jaké rodiny na Pelhřimovsku pocházel mladík, budoucí majitel známého vídeňského krejčovského salónu? Jistě měli sourozence. Je tedy pravděpodobné, že někde na území naší republiky máme další příbuzné. Ale kde? Není už koho se zeptat.

Toto všechno mi táhlo vloni hlavou na prosluněném hřbitově ve vídeňském Maueru. A najednou mě to napadlo. Pokusím se zachytit své vzpomínky, jak se život v naší rodině vyvíjel. Třeba mé paměti někoho z potomků zaujmou, třeba budou mít zájem vědět, jak jsme žili. A když ne, tak nevadí, alespoň si některé události ze svého života připomenu a to také není k zahození!