Ubytování ve Formuli 1, Gitans a zlomená vývrtka
Ubytování ve Formuli 1, Gitans a zlomená vývrtka
Dnes ráno opět déšť a opět všechna WC v naší Formuli 1 beznadějně obsazena. O téhle síti hotelů jsem prvně slyšela hned po sametové revoluci. Tenkrát naši turisté, fascinovaní vším u nás dosud neznámým, tuto formu ubytování bezvýhradně opěvovali. Já a můj manžel Slávek jsme ji vyzkoušeli až teď, skoro dvacet let poté. Těsně před odjezdem na dovolenou do Provence jsem slyšela první varovné zprávy: Ubytování ve Formuli 1 je dobré, ale…
Nemohu jinak, než potvrdit, že to „ale“ mých informátorů, je skutečně na místě. Náš zájezd čítá třicet účastníků a všichni máme, jak jinak, ráno odjezd ve stejný čas. Některý den odjíždí v tutéž dobu jako my, z Formule 1 i jiné autobusy plné pasažérů. Že se při výhradně sladké snídani v malém stísněném prostoru těžko střídáme, to nám ani tak nevadí. Na dlouhé debužírování a popíjení kafíčka je stejně málo času.
Pokud se týká očisty těla, s tou jsme se taky nějak poprali. Ráno bychom se sprchy, společné pro několik pokojů, dočkali jen ztěží. Sprchujeme se tedy večer a ranní hygienu provozujeme v pokoji v umyvadle. Úložný prostor je vyřešený vtipně, na těch pár kousku nezbytného oblečení stačí víc než dostatečně.
Kamenem úrazu je WC. Paradoxně doplácíme na úsilí projektantů, zajistit rychlý, hygienický a hlavně levný servis. Po každém úkonu se kabinka automaticky umyje, vyvaří, vypaří, vydesinfikuje a já nevím, co všechno ještě. To samo o sobě zní pěkně, ale tady máme to proklamované „ale“. Doba na očistu záchodu není nijak přemrštěně dlouhá, ale přesto notně zdržuje. Od časného rána jsou kabinky obsazené, před jejich dveřmi podupávají potřební a fronta utěšeně narůstá. Nikdo samozřejmě nedodržuje barevné označení, které určuje toaletu pro příslušnou množinu pokojů. Naopak, nocležníci nervózně pobíhají od jedněch dveří ke druhým, někteří vykukové dokonce mění i patro, aby přišli na řadu co nejdříve. Jeden informuje druhého: „Ve třetím patře, před oranžovou kabinou čeká jen pět lidí, honem tam utíkej, autobus odjíždí za čtyři minuty, možná to ještě stihneš.“ Každé ráno je to stejné a tak nezbývá, než využít fígl – kabinku nezavírat a střídat se jeden po druhém. Samozřejmě se pak prostor nemyje, nevyvařuje, nevypařuje, nedesinfikuje atd. Kdo to přesto nestihne, má smůlu. Ještěže Francie se vyznačuje hustou sítí latrines ve městech, v prostorách antických památek i v přírodních parcích. Tyto latrines jsou spásou nás, cestovatelů po Provence, ubytovaných v hygienické Formuli 1 na okraji města Nimes.
Dnes máme na programu mimo jiné i pobřežní letovisko Les Saintes-Maries-de-la-Mer. Kráčíme společně do románského kostela Notre-Dame-de-la-Mer, kde já jsem hlavně zvědava na sošku tajuplné černé Sáry. Existuje řada legend, týkajících se této osoby. Podle jedné z nich do města připluly s cílem šířit křesťanství Marie Jakubova – sestra matky boží a Marie Salome – matka svatého Jakuba a svatého Jana. Obě tady zůstaly a s nimi rovněž jejich služebná Sára. Navštívili jsme kryptu s jejími ostatky a já jsem s uspokojením konstatovala, že soška Sáry je skutečně, tak jak jsme byli průvodcem informováni, oblečena do spousty honosných úborů, jeden navlečený přes druhý, na hlavě se skví bílá třpytivá korunka.
Vzhledem k obličeji černému jako eben, působila na mě soška Sáry dojmem černošky. Pravda je ovšem taková, že si Sáru přivlastnili francouzští Cikáni; v 19. století byla prohlášena za jejich patronku. Lásku a obdiv jí projevují především cikánské ženy, které jí přinášejí ono okázalé oblečení, které jsme na sošce viděli.
Představovala jsem si pobožné cikánské ženy, které se ve velkém počtu modlí v kryptě své legendární patronky. To bude nejspíš pravda, alespoň v období každoročních obřadů a procesí, při nichž je černá Sára rovněž oslavována.
Nyní jsme v kryptě žádné Cikánky (omlouvám se za toto označení, ale s pojmem Rom jsem se ve Francii nesetkala, všude je zde toto etnikum označováno pojmem Gitans) neviděli, zato okolí kostela bylo jimi obklopeno. Ženy staré, mladé, v křiklavých šatech, většinou s cigaretou v koutku úst. Je obtížné dostat se z jejich dosahu, vrhají se na kolemjdoucí s nabídkou cetek, údajně pro štěstí. Za úplatu, samozřejmě.
Odoláváme třpytivé nabídce, ale s Cikány se setkáváme ještě jednou. Na okraji mondénního letoviska narážíme s manželem Slávkem na důkaz, že francouzští Gitans, na rozdíl od našich Romů, nikdy nepřestali kočovat. Jen tradiční maringotky nahradili moderními karavany. Na neupraveném travnatém prostranství jich několik parkovalo a mně se do jednoho z nich podařilo dokořán otevřenými dveřmi nakouknout. Nikdy bych nevěřila, co všechno se dá do tak malého prostoru vtěsnat! Stůl pokrytý krajkovými dečkami různých rozměrů a tvarů a několika vázami svítivých barev s voskovými růžemi, na jejichž okvětních lístcích nechybí umělé kapky rosy. Na podlaze koberečky, na otrhaném kanapi pestré přehozy. A ještě jeden malý stolek a na něm velikánský čajník, snad postříbřený. Všude na stěnách svaté obrázky.
To už mě ale naštvaný Slávek táhne pryč, moje zaujetí začíná totiž silně vzbuzovat zájem malých cikáňat, běhajících všude kolem. Cestu k autobusu mi můj manžel zpestřuje dost důraznými výčitkami na mou, podle jeho názoru nemístnou, zvědavost. Bráním se tím, že jsem možnost tohle vidět, nemohla nevyužít. Ostatně, jak jsem se dočetla v jednom našem časopise o bydlení, Francouzi se barevností a stylem tradiční cikánské kultury, který nazývají Le Bohemian Chic, rádi inspirují. Proč bych se nemohla inspirovat i já, že!
Už je dost pozdě večer a náš autobus zastavuje na parkovišti před Formulí 1. Vystupujeme, vystupují i oba naši sympatičtí páni řidiči, každý třímá v ruce vývrtku. Nastává totiž každovečerní rituál. Účastníci zájezdu zřejmě nepředpokládali, že si tak oblíbí večerní popíjení dobrého a cenově přístupného francouzského vína. Vývrtka v jejich cestovním vybavení chybí. My jsme vývrtku, zakoupenou vloni na zájezdu v Pobaltí sebou prozřetelně vzali, ale nepřečkala ani první večer letošní dovolené a při otevírání místního růžového vína, se zlomila. Stavíme se tedy pokorně do řady zájemců o otevření lahve, tentokrát vyzkoušíme červené, vyrobené z místní charakteristické odrůdy murvédre.
Tak na zdraví! A votre santé!
