Marcela-Matějková-story

Na přímořské městečko Câmara de Lobos jsme zhlíželi z levády již první den našeho putování po Madeiře. Dnes ho navštívíme. Málokteré městečko proslavil jediný člověk, dlužno říci, že v případě Câmara de Lobos to nebyl ledakdo. V padesátém roce zde Winston Churchill z terasy hotelu namaloval pohled na rybářský přístav. Městečko nezapomnělo a vzácnou návštěvu si stále připomíná. Od té doby se moc nezměnilo. Stále je na břeh vytaženo množství lodí, které potřebují opravu, či se již opravují, stále visí na šňůrách žraloci máčky, vykuchaní a roztažení třískou vypadají jako králičí kožky. Suší se na slunci a ve vanoucím větru od moře. Mandarinky, tak se přezdívá místním rybářům pro jejich načervenalé tváře, prý od větru, ale to ať vypráví svým manželkám, my je vidíme v místních barech hrát kulečník nebo fotbálek, bavit se po těžké noci, kdy lovili ryby. Poncho - pálenka z cukrové třtiny se ochutí medem a citronem, doplní rumem a na kusu kartonu z krabice položeného na zídce se ozývá pleskot karet. Hraje se vestoje, hráči mají dost kibiců kolem sebe, křik a uštěpačné poznámky zaplňují uličku. Nikdo se však vážně nezlobí, patří to k radosti ze hry. Počítání po posledním štychu je tak rychlé, že se nestačím orientovat v pravidlech hry a beru výhru, tak jak mi ji mandarinka tiskne do dlaně.

Pobřežní dálnice rychle střídá tunely a mosty a za chvíli ji opouštíme a sjíždíme do městečka Ribeira Brava. Kolorit města nedoplňují námořníci, je to líné městečko u ústí Divoké řeky do moře, která ale touto dobou již svedla s hor vodu z roztátého sněhu a jen si pobublává, než jí pohltí oceán. Scházíme ke kostelíčku na náměstíčku lemovaném platany, procházíme pár starých uliček a nadechujeme se ke startu.

Autobus se noří do údolí, které dělí Madeiru na východní a západní část. Nad námi strmé hory, terasovitá políčka a ještě výš se do strání zařezávají levády. Ale poklidné jízdy si dlouho neužíváme, autobus zvedá čumák a startuje do oblak. Příroda se prudce mění, opouštíme subtropy a míříme do Skotska na vyhlídku do údolí Rabaçal známého svými levádami a nevynecháme ani jedinou rovinu ostrova, plošinu Paúl da Serra.(1500m). Vřesoviště, trávy, pasoucí se dobytek, který nemá kam utéct, protože k sebevražednému skoku nemá důvod, na davy turistů si již zvykl, a na stružkách přes silnici, přikrytých řídkým roštem, si přece nepoláme paznehty. Náhorní rovina je jako houba, nasála zimní sníh i deště a teď vydává svůj vodní poklad do levád, či ho pouští vodopády přímo do moře.

Větrné elektrárny podřimují, u některých se líně otáčí lopatky větrníků, ale velebnost krajiny kupodivu neruší. My se zajímáme o endemickou rostlinu - chloubu Madeiry a další květenu, která se zase tolik liší od té, kterou jsme dosud viděli. Náhorní planina končí a my jdeme na mezipřistání. Autobus prudce snižuje rychlost a klesáme do Porto Moniz s jeho lávovými jezírky. Jedná se o lávové rozeklané útesy, kterým pomohl člověk a betonovými hrázkami, která si oceán upravil do své podoby, že splývají se skalisky, oddělil kousek oceánu pro sebe. Dá se mezi skalisky procházet a sledovat sílu s jakou na ně útočí moře, nebo se v jezírkách můžeme vykoupat. Kdo má rád teplejší vodu a upravenější prostředí může na promenádě navštívit koupaliště s mořskou vodou.

My zůstáváme v restauraci nad útesy, kde bohatě poobědváme, k rybě si dáme madeirské bílé a k moučníku přejdeme na portugalské červené.

Víno z Porto Moniz je výborné. Klikatá silnice, kterou jsme přijeli, je lemována terasovitými vinohrady, které mají kolem sebe dvoumetrový plot z vřesovců, který chrání hrozny před slaným dechem Atlantiku. Doma i jinde ve světě nedůvěřuji vinicím v rovinách a strojovému hospodaření na nich. Před Madeirskými vinaři, ale i před zemědělci vůbec, se hluboko skláním. Stroje nepomohou, nepomohou ani domácí zvířata, vše musí vynést, obdělat, snést po úzkých strmých stezkách, schodech, ne vždy lemovaných zábradlím, z takřka kolmých strání člověk sám.

Dále jedeme podél staré útesové silnice na severní straně ostrova do São Vicente. Cestou uvidíme několik vodopádů, v této roční době se jedná spíš o stružky vody, které padají ze stametrových výšek k moři, ale svojí velkolepost si uchovávají.

Ze São Vicente, kde jsme při krátké zastávce obdivovali kostelík s přilehlým hřbitovem, se vydáme zpět jižním směrem. Horské sedlo Encumeada (1008m) podjíždíme dvou kilometrovým tunelem a zaříznuti do skal míříme k jednomu z nejvyšších evropských útesů Cabo Girão. Vyhlídka se však upravuje, proto sjíždíme níž a otvírá se nám neméně krásný výhled. Pět set metrů kolmé skály padá do moře. Až k samému zlomu jsou přičaplé domky. Jeden chybný krok na zahrádce, či na políčku a je z vás racek. Bohužel jen na chvíli.

Kolem Pousady dos Vinháticos slétáme zpět do Funchalu.

Lidé

Jsou úžasní. Pomatení turisté jim nevadí, rádi pomohou, nemusí to být pracovníci ve službách, ale kdokoli na ulici rád poradí. Barmani nečíhají, kdo si dá panáka a pak se vyčůrá, když to na vás přijde, můžete přijít kamkoli. U veřejných záchodů nemusíte mít strach, že budou jako u pražského metra, ani cent nechtějí, však vy utratíte své euroše tak jako tak.

Ta zmrzlinářka se zamrzlým úsměvem byla výjimka.