Marcela-Matějková-story

Z obýváku se ozval neznámý ženský hlas: Jsou čtyři hodiny, je čas vstávat. Jsou čtyři hodiny, je čas vstávat.

V první vteřině jsem si pomyslel, že naše fenka Mimi se snad naučila mluvit, pak jsem si uvědomil, že je na letním bytě u paní Maruš a my se chystáme na dovolenou a ke mně promlouvá mobil, který jsem nastavil, abychom byli v šest hodin na letišti.

Pak ranní rituál běžel již ve vyjetých kolejích, prvně uvařit konev kávy, pak…, to můžeme přeskočit, honem do sprchy, obléci se, s Mimi ven nemusím, to už jsem psal, v půl šesté přijel Pavel a slabě po šesté se loučíme na letišti. Ty trapné procedury checkování-in, když si sundáváme pásky od kalhot a provinile je předáváme ochrance, marně si opakujeme heslo izraelského odbavení: „Vy odlítáte, my tady zůstáváme.“

Pořádná sprcha přichází po sedmé, když se na tabuli objevuje text: „Další informace v 9:00.“ Vzhledem k tomu, že jsme měli odlétat v osm je zjevně něco v nepořádku. Bylo z toho dvouhodinové zpoždění. Na palubě nám to však polská společnost vynahradila, dala nám poznat, co to je úsporný let. Šest sedadel v řadě, k zakousnutí bageta, spíš krátký tlustý rohlík s čímsi, snad sýrem, na víně jsme si trvali, množství vzdali, však taky stevardovi s andělskou tváří stačily čtyři sedmičky na celé letadlo. Ten zázrak mi byl povědomý. Ale že se dá ušetřit na tom, že se nepromítá na obrazovkách, které jsou nad uličkou, mapa s trasou, tak to mne opravdu nenapadlo.

Viditelnost byla dobrá, zasněžené Alpy a Siera Nevada, roztroušená políčka, mlha nad Atlantikem byla vystřídána jasným pohledem na ostrůvky lemované bílým límcem příboje. Chvíle strachu, zda přistávací dráha bude dost dlouhá, a po pár minutách zastavujeme na stojánce před letištěm Funchal, město je však ještě 18 km daleko, schované za četnými tunely a stržemi překlenutými mosty, které se proplétají, a my nestačíme sledovat směr. Jen do moře ne, prosím, do moře ne.

Ó brigádo

Let mne tentokrát, tak vyčerpal, že jsem nebyl schopen se během něho naučit portugalsky. Proto se v prvních chvílích na Madeiře špatně orientuji. Mám pocit, že jsem se vrátil v čase a jsem v budovatelské zemi. Všichni se na mne usmívají a volají Ó brigádo. Že by v pondělí byla nějaká celoostrovní brigáda? Teprve večer, když si čtu ve slovníku, je tajemství odhaleno obrigado = děkuji !