Marcela-Matějková-story

Proplétáme se ranní dopravou na Estrade Monumental a odbočujeme do uliček čtvrtě Lido západního Funchalu. První zastávka je na vyhlídce Pico dos Barcelos s krásným výhledem na město, záliv, oceán. Jihoameričtí indiáni pod vrcholovým křížem stíněným stromy tklivě hrají Hvězdy nad Splitem. Že by to byli titíž, které známe ze stanice metra Háje? Ahoj, nejste z Prahy? Jo, jo Praha! Cestovatele potěší, když potká krajana, do košíčku padají dva euroše.

Čas nás ale tlačí dál a vydáváme se na jednu z nejkrásnějších vyhlídek Eira do Serrado (1094m) nad  Curral das Freiras. Údolí-Útočiště Jeptišek, kam utekly sestřičky z kláštera Santa Clara v 16. století před piráty, je vlastně městečko v závěru údolí, které se zařezává na západ od Funchalu od moře do hor směrem na sever. Vytvořila ho řeka, která je v létě jen potůčkem, ale zjara odnese vše, co se jí postaví do cesty. Žádnou silnici v údolí nelze postavit. Tak bylo městečko do šedesátých let dvacátého století přístupné jen pěšky. Pak byla postavena silnice, která byla vytesána do skály. Překonává vše, co jsme zatím viděli a proč srovnávám autobus s letadlem. Silnice byla sice později v jedenadvacátém století rozšířena a proražen dvoukilometrový tunel do městečka, ale my před ním uhýbáme a pokračujeme po staré silnici na vyhlídku Eira do Serrado. Poprvé slyším řidiče před zatáčkou troubit, protože délka autobusu se do poloměru zatáčky vejde tak, tak a řidič si nemůže vybírat mezi pravou a levou stranou. Vykrouží zatáčku na centimetry přesně, a když potká autobus či náklaďák, couvne, najede, počká. Skála snad uhne, patník zapustí kořeny jako sekvoje a autobusy sklopí uši zrcátek a protáhnou se kolem sebe. Horší je to, když potká v osobáku zmateného turistu. Mnohdy to trvá déle, než turista pochopí, že autobus se dá také objet zleva. Vyhlídka ale stojí zato.

Parkoviště je upravené, doplněné restaurací, obchodem se suvenýry, volně přístupnými záchody. To není nic výjimečného, tak na turisty pamatují po celé Madeiře.

Cesta k vyhlídce mírně stoupá, je dobře dlážděná kameny a dřevěné zábradlí nás chrání před závratí. Postupně se před námi otvírá pohled do údolí, ve skále stovky metrů nad údolím vidíme vytesanou starou silnici, dole v údolí se přidávají nové silnice, rozplétáme jejich klubko a hledáme, kam vedou. Všechny jsou slepé, z údolí se lze dostat jen tunelem, stará silnice ve skále je uzavřena.

Návrat je po stejné silnici, jen řidiče nekontroluji, jeho umění již znám a věřím brzdám autobusu.

Nad Funchalem odbočujeme do uliček ke kostelu v Monte Panny Marie Igreja de Nossa Senhora do Monte patronky Madeiry. Pod platany se zastavujeme u pramene panny Marie. Která žena by ho vynechala, když omlazuje. Ani já nic neriskuji a otírám si rukou s nabranou vodou čelo a oči.

Po schodech vycházíme stinnou zahradou ke kostelu, stranou zůstalo těleso zubačky, která kdysi spojovala Funchal s Monte do té doby než v roce 1930 se roztrhl kotel lokomotivy a trať byla uzavřena.

V kostelíku se z nás stávají monarchisti a s pokorou nahlížíme do kaple, kde je pohřben poslední rakousko-uherský císař Karel I. Skládáme mu poslední poctu salvou blesků našich fotoaparátů, abychom přivezli do vlasti svědectví o velikosti monarchie.

Scházíme schody na ulici, kde carrinho sáně s proutěnou korbou v doprovodu dvou condutores čekají na turisty, aby je prvně obrali o eura a pak možná i o iluzi. Euro jsme odevzdali, ale iluze nám zůstává. Je pravda, že ulice již není dlážděna oblázky, ale po asfaltu také nabíráme slušnou rychlost. Žena Marcela piští jak v Jizerkách, když jsme v zimě sjížděli z Pekla do Besedy na náměstí. Sáně se hrnou úzkou strmou uličkou, občas se stáčí bokem a řidiči v botách s podrážkou z pneumatik brzdí a rovnají směr. Uličku lemují z obou stran zdi zahrad anglických quintas, které si stavěli od 19. století bohatí obchodníci vysoko v kopcích nad Fuchalem, kde bylo v létě přeci jen příjemněji než v subtropickém dusnu dole na pobřeží. Najednou zahrady končí, já se podvědomě opírám o brzdy, které v košatině nejsou, už se chci přidat k Marcele a vykřiknout, když tu koutkem oka zahlédnu, že auta křižující naši trasu mají stopku. Prolétneme křižovatkou, zatáčka doleva, jízda se zvolňuje, řidiči nás musí trochu popotáhnout, a sáňky se znova rozjíždí. Hej, vy před námi, hejbněte tou línou… (kdo zná My fair lady, ví, co si má doplnit). Cíl je na další křižovatce, projíždí tudy autobus, ale my zastavíme s trhnutím před ní. Z radosti, s ofouknutou hlavou, souhlasíme s cenou fotografie, která byla pořízena cestou a vlepena do složky o Madeiře, kde je přiloženo DVD s Madeirskými tanci.

To je něco pro mne, předtanečníka, který byl vyloučen z taneční hodiny pro osobité pojetí polky. Pivo v předsálí a ostuda po celém mém gymnaziálním městečku, mi zajistilo proslulost do dneška. O dámské volence mne dámy obchází obloukem.

Autobus nás dováží do centra Fuchalu, blízko tržnice. Necháme se opět okouzlovat pestrou směsicí, zeleniny, ovoce, které známe jen z četby a teď ochutnáváme. V pekařství v tržnici si dáváme polévku a já zjišťuji, že léta vařím v kotlíku madeirskou polévku.

Starým městem procházíme uličkami kolem univerzity na náměstíčko se stolky pod platany s výhledem na oceán, na vyhlídku miradouro se sochou Krista, která je úměrná velikosti Funchalu proti Riu de Janeiru, tři neobydlené ostrovy na východě doplňují horizont. Sedáme si k zídce, pod kterou u lávových jezírek na umělé pláži se opalují místní krásky za školou.

Pár sklenek bílého nám vrací síly, pohrdáme městskou dopravou a příjemnou procházkou kolem přístavu se vracíme do hotelu.

Květiny

Botanická zahrada Pána Boha. Je to pravda! Nemusíte zaslepeni zahradnickou vášní trhat potají v botanických zahradách odkopky. Když vás nechytne hlídač, tak to určitě uvidí papoušci a nenechají si to pro sebe.

Lacino nakoupíte v tržnici, nejen řezané květiny, ale i oddenky, hlízy, cibule, semena, jen si rozmyslete, zda máte ve skleníku topení a ne všude rostou banánovníky do 800 metrů nad oceánem. S odbavením na letišti není problém. To mi připomnělo, že před 15 lety jsme si na letišti na Kanárech koupili kaktus a stále zdobí, přezimoval všechny pražské zimy na zasklené lodžii.