Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sobota, líně po desáté

10. 7. 2012

Dnes nikam nejedeme, tak se nehrneme na snídani. Cosi jako pomerančový džus, káva, bulka, k ní máslo a džem, mini mazanec, kterým se dusím i já, nás provázejí každým ránem. Málem jsem zapomněl na to nejlepší. Malé, sladké, madeirské banány.

Co podnikneme? Cíl je jasný Câmara de Lobos. Doupě rypoušů jsme sice již viděli, ale chceme víc zapadnout mezi mandarinky v rybářském přístavu, který odolal nájezdu turistů a nevyšel jim vstříc povrchním luxusem. Jen nevíme jak přístavu dosáhnout. Autobus byl zavrhnut již s džusem, nad kávičkou zuří boj mezi stezkou podél levády a cestou po pobřeží. U housky se zachvívá leváda dos Piornais, protože za ostrohem se může obracet hluboko do hor. Zaskočil mi kousek mazance a neartikulované chrčení bylo přeloženo jako můj souhlas s dobrodružstvím podél pobřeží oceánu. Je rozhodnuto, zastrkuji banány do postraních kapes kalhot a vydáváme se na cestu.

Pobřeží je romantické, strmé útesy, někde po schodech, jinde i výtahem, ale vždy za euroše, lze sestoupit až k oceánu a v lávových jezírkách, či v umělých bazénech se vykoupat a slunit. My se držíme promenády nad útesy pod záplavou květin z hotelových zahrad, míjíme kavárničky, před sluníčkem se schováváme pod stromy.

Promenáda končí a my jsme na rozpacích kudy dál. Vidíme, že vzhůru cesta po pár desítkách metrů končí na Estrada Monumental. Dolů vedou schody podél modrobílých domečků, přilepených na útes snad vlaštovkami. Schody končí u restaurace, tak se vydáváme tam, s tím, že místní pivo Coral a espada, černá úhořovitá ryby dorůstající přes metr s ostrými zuby, nám budou odměnou za sestup.

Jaké bylo ale naše překvapení, když schody nekončily, ale zahnuly za roh a na nás dýchnul chlad tunelu vylámaného ve skále, nijak neupravené stěny, jen podlaha je zarovnána betonem a sporé osvětlení, které oči oslněné sluníčkem na prvních metrech nerozeznávají, ukazuje cestu. Ohlušuje nás hukot a máme pocit, že betonová podlaha se nám houpe pod nohama. Tunel není přímý, v zatáčce jsou prolomená okna a pod nimi v hloubce buší oceán do útesu.

Už jen pár metrů a zase mhouříme oči před sluníčkem a vlhké studeno je vystřídáno vedrem, které ředí vánek od oceánu. Upravená cesta skončila a my balancujeme na velkých šedivých valounech, než se dostaneme na pěšinku vyšlapanou v suchém bodláčí. Obracíme pohled zpět k tunelu a pod ním zřetelně vidíme střílny z 2. světové války. Na této pláži Praia Formosa se v listopadu 1566 vylodili francouzští korzáři ze tří galeon. Teď je tu klid a po chvíli se dostáváme opět na promenádu mezi oceánem lemovaným úzkou pláží se šedivým pískem a oblázky, která jsou stále větší a větší, a zahradami hotelů. Přes květiny nevidíme k bazénům a barům u hotelů, ale v dáli je restaurace přímo nad mořem.

U ní zámková cesta končí a rozhodujeme se, zda pokračovat podél oceánu po valounech nebo odbočit a zajít si mezi hotely. Volíme o něco delší, ale schůdnější cestu a pochvíli jsme opět na promenádě, která obchází útesy, někdy se k nim přimyká, jindy na pilotech je obchází obloukem. Útesy nejsou opuštěny, strmé schody stoupají desítky metrů přímo z pěší cesty ke skromným políčkům s banánovníky. Míjíme přívětivé restaurace i schody k vodě, cesta se zvedá estakádou přes ústí říčky se sily na cement, za kterými dál v údolí se skrývá pivovar Coral, který vaří z českého sladu a chmele osvěžující pivo. Cesta pro pěší se přibližuje k silnici a vzápětí se zařezává do skal a sestupuje do Câmara de Lobos.

V přístavu je opět veselo, nespěcháme, procházíme uličky a dáváme se podél oceánu na západ. Vystoupáme nepočítaně schodů do městského parku s vyhlídkou na útes Cabo Girão na západě a přístav na východě, do kterého sestupujeme křivolakými uličkami. Ta auta, co parkují na vrcholu, tam snad shodili padákem, těmi uličkami bych tam neprojel.

Přístavní bary jsou obsazeny místními, stolky venku turisty, místo by se našlo, ale kromě sendvičů nemají nic k jídlu. Sympatický náhončí nám doporučuje rybí restauraci, ale je ve stráni nad hlavní ulicí, nepřipadá nám dost romantická, a proto míříme do hotelu za Winstonem Churchillem, který zde kolem roku 1950 trávil dovolenou, maloval zdejší krajinu a měl v oblibě madeirské víno. Mají však holiday, jak nám sdělila přes rameno zmrzlinářka. Po návštěvě Sisi, manželky rakouského císaře, která se léčila v 19. století na Madeiře, ani nepátráme. Při její bulimii si ji na svůj štít těžko dala nějaká restaurace.

Cituji z průvodce: „Obyvatelé Madeiry neznají siestu, ale v poledne většina obchodů na jednu až dvě hodiny zavírá.“ Pes spící na terase domku nad přístavem asi průvodce nečetl. Spal, když jsme šli na vyhlídku, spal, když jsme se vraceli, spal, když jsme byli v přístavu, zíval, když jsme opouštěli Câmara de Lobos.

Vracíme se na promenádu, Marcela není zas tak hladová a proto jdeme až do dřevěné restaurace s krytou terasou nad mořem na Praia Formosa. Posádka nejsou žádní bukanýři a za chvíli se nám na stole vrší vše, co potřebujeme. Coral na žízeň, na hlad teplý chléb s olejem a česnekem, ryby, Marcela do objednávky nějak propašovala i mushroom, ale s výběrem vína si nechala poradit. Syti a dobře naladěni se vracíme do města.

Nad starým uhelným přístavem opouštíme promenádu a stoupáme dvě patra ulic k našemu hotelu.

 

Jogging

Nevím, zda Madeiřané jsou posedlí sexem, ale během určitě. Sedíme na terase hotelu, zvolna se prokousáváme večeří a máme černé svědomí z pohledu na běžce. Ve Funchalu moc rovin nenajdete, a tak se jedna z hlavních tepen Estrade Monumental v podvečer mění v běžeckou trať. Osamělí jedinci se proplétají mezi turisty, ti otrlejší a ti, co běží na výkon, běží po ulici vedle chodníku. Je pravda, že každý řidič raději přibrzdí a vyhne se, než by běžce povozil na kapotě. Ke srážkám ale dochází, protože všichni ať běží z centra, či se vrací do centra, běží po nebo vedle chodníku blíž k moři.

Někteří běžci vypadají, že si jen sundali kalhoty a vyrazili na trať. Většinou jsou to sólisti, kteří prchají před manželkou a dětmi, rozzuřený šéf jim funí do zátylku. Skupinky jsou mladší a profi vybavené. Probíhají před kamerami našich očí připraveni protrhnout cílovou pásku a postoupit na žebříčku úspěchu výš. Běžkyně jsou nejpestřejší, nejčastěji ve dvou, kráska a ta druhá, vždy se štafetovým kolíkem - lahví vody v ruce. A co ta starší dáma, ta jistě neběží do marketu pro zlevněné pleťové mléko, tváře má hladké, lýtka pevná, ta běží pro radost.

 

Náhledy fotografií ze složky 7 sobota

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář