Marcela-Matějková-story

Se Zdeňkem Lukešem – historikem architektury -  za  architektem Dušanem Jurkovičem a další avantgardou české architektury 20.století na Slovensku, Haliči a Užhorodu.
 Zájezd byl zaměřen především na architekturu 20. století na území Slovenska s krátkým výjezdem k vytipovaným Jurkovičovým vojenským hřbitovům na území dnešního jižního Polska (Haliče) a do Užhorodu k architektuře Gočára a Krupky. Měli jsme mimořádnou příležitost přímo v terénu seznámit se s vynikajícími realizovanými díly takových architektů jako byl E. Belluš, V. Karfík, O. Lechner, B. Fuchs, Ch. Ludwig, M. M. Harminc, F. Lukačevič, F. Libra, J. Víšek, F. Werinwurm, St. Sucharda a další. Doprovod a výklad měl na starosti člověk nad jiné povolaný: ing. arch. Zdeněk Lukeš – historik architektury a pracovník Správy Pražského hradu. (z materiálu cestovní kanceláře JL TURIST)

Mnozí přátelé se podivovali, že se chystáme na poznávací zájezd na Slovensko. Vždyť z naší generace jsme všichni na Slovensko jezdili na služební cesty, na rekreaci, denně jsme byli seznamováni v TV se zprávami ze Slovenska a v pondělí jsme se dívali na legendární záznamy her ze Slovenských divadel, ve škole jsme se učili i historii Slovenska.

Já jsem byl naposled na Slovensku v pondělí 20. listopadu 1989. Manželce se podařilo zjistit, kde naše skupina programátorů má schůzku se slovenskými kolegy a vyvolala mne k telefonu, aby mne informovala o novinkách z Prahy. Dcera, tehdy středoškolačka, odcházela na Václavák a bylo zřejmé, že 17. listopad byl začátek a ne konec jedné zmlácené demonstrace. Už jsem neměl myšlenky na žádné problémy projektu, večer jsem byl v ulicích se slovenskými studenty, podal si ruku s Kňažkem a v úterý se předčasně vracel do Prahy na Václavák a pak do Mánesa.

A najednou pomlčková válka rozdělila i naše projekty a přišel rozvod.

Nebyl jsem na Slovensku dvacet let, vrátil se až teď, a poznal jak málo ho znám.

Cestování dává možnost uvědomit si různé souvislosti, proniknout do suchých faktů historie. Německý architekt světového jména Behrens mohl v Žilině ve třicátých letech postavit synagogu, ale přiklonění k nacistickým názorům se tím nevyhnul. V Itálii mne nikdy nenapadlo některou stavbu označit jako fašistickou, jistě díval jsem se hlavně dál do minulosti, než jen před druhou světovou válku, ale když jsem takové stavby uviděl na Slovensku, neváhal jsem přijmout označení „italská fašistická architektura“. Uvědomil jsem si, že pro Slovensko válkou výstavba nekončila. Jako spojenec si mohlo dovolit v době války postavit třeba divadlo v Žilině od arch. Reichnera , či arch. Beluš mohl v Bratislavě projektovat kasino pro německé důstojníky, které však postavil až po válce jako hotel Děvín.

Viděli jsme toho moc a stálo to za to, však jsme měli také vynikajícího průvodce.

Odborné svědectví o naší výpravě přinesl pan architekt Lukeš na stránkách Neviditelného psa ( http://neviditelnypes.lidovky.cz/architektura-slovenska-epopej-1-dn2-/p_architekt.asp?c=A100628_120333_p_architekt_wag  ), já přidám pár fotografií s osobním komentářem.

Velké poděkování si zaslouží pánové z http://jlturist.sweb.cz/ JUDr.Šmíd a Ing. Kopunec, kteří vše zorganizovali.

Slávek M.