Marcela-Matějková-story

Bylo už po hlavní sezoně a v Balčiku v té době nebyly ještě téměř žádné hotely. Pláž zela prázdnotou, jen u viklajícího se převráceného sudu pod rozložitými listnáči postávalo několik rybářů popíjejících pivo. 

Žije, ptám se? Ano, odpovídá, je až moc čiperný, leze po mřížích nahoru.

Nakonec jsem začala bouchat na okno, až se rozbilo. Rozřízla jsem si ruku, kterou mi nakonec ošetřil pan Vlček, který u nás zrovna byl.

Sen chudého kluka, který koukal výš, a vlastní pílí se vypracoval, se zhroutil.

Myslím, že můžeme směle převzít původní motto z Fra a prohlásit „Nijak to neprožíváme, prostě jsme rádi občas spolu“.

Pro mne ale tahle cesta nebyla z nejpříjemnějších a to kvůli cyklistům, pro které zdejší úzké klikaté pěšinky v silně nerovném terénu byly ideálním místem pro provozování cyklokrosu. Vybavuji si jejich údiv, když se na vrcholu stoupání otočili a Mimi viděli stále za sebou.  

Měla jsem jasno, dům v zahradě plné květin, malé děti a velký pes. Ten dům byla naše chalupa na Vysočině, v té době už skutečně obrostlá ze všech stran žlutými rudbekiemi, různobarevnými floxami, červenými a bílými růžemi a motýlími keři.